Těch několik málo okamžiků může být osudných. Ostatně sama jsem si to už mohla vyzkoušet na vlastní kůži. V poklidu si kráčím ulicí, když z ničeho nic se přede mnou kácí k zemi postarší muž.
Hlavou mi bleskla jediná otázka: Co teď? Zavolat záchranku je to nejmenší. Ale jak se zachovat dál? V tu chvíli mi připadalo, že jsem dávné hodiny zdravovědy, nejdřív na základní škole a poté v autoškole, měla vnímat pozorněji. A pomohlo by to vůbec?
Mojí záchranou se stává mladík, který se k muži ihned sklání a začíná s kontrolou dechu a tepu. Jak se za okamžik ukázalo, je to profesionální voják, takže první pomoc má v malíčku. A já…zůstala jsem stát jako opařená. Možná by trocha osvěty v poskytování první pomoci mezi lidmi neuškodila.
Možná by stálo za to přemýšlet i nad tím, zda by školáci neměli mít podobný předmět povinným. A možná bychom my, co tápeme v seznamu formulek a poučení, které nám uvízly v hlavě z dob minulých, měli navštívit nějaký kurz. On si člověk, dokud se neocitne sám v podobné situaci, pořád říká: Mě se to přece netýká.
