A že v samotné škole, často vzdálené několik kilometrů chůze, je každá učební pomůcka malým zázrakem?

Počítače nejsou samozřejmostí

Elektřina zůstává často jen snem. Tedy žádné počítače, či interaktivní tabule, na které jsou naše děti zvyklé. Uvěřily by vůbec tomu, že obyčejná tabule a kus křídy je mohou nahradit? Různé dílny, vybavené pomůckami, najdete možná na středních školách, spíše ale až na vyšších odborných. A i když u nás jsou školní jídelny cílem mnoha vtipů, jsou oblasti, kde jejich existence umožňuje dětem nebýt i několik dní v kuse o hladu.

I v takových podmínkách je jakékoli vzdělání v Africe obrovskou výhodou. Důležitá je zvláště znalost angličtiny a svahilštiny, neboť v zemi, kde má každý z více než 40 kmenů svůj vlastní jazyk, kterým se mluví v rodinách, komunikují úřady jen anglicky a svahilsky a pro sehnání každé lepší práce jsou tyto řeči naprosto nezbytné.

Disciplína především

Materiální zabezpečení přesto není tím hlavním rozdílem mezi školami v Čechách a v Keni. „U nich vládnou mnohem konzervativnější společenské vztahy, třeba mezi muži a ženami… a to se odráží i ve školní výuce. Velký důraz se tu klade na disciplínu, neboť rodiče i učitelé věří, že bez ní se děti neprosadí. Přitom ovšem potlačují diskuzi i rozvoj vlastní osobnosti. Fyzické tresty nejen za nekázeň, ale i za špatné odpovědi, nejsou výjimkou," přibližuje Dana Feminová, předsedkyně Centra Narovinu.

Rákoskám je odzvoněno

Centrum Narovinu proto vystavělo vlastní školu na tzv. Ostrově naděje, což je komunitní centrum na Rusinga Island ve Viktoriině jezeře, které pomáhá zlepšit život více než deseti tisícům obyvatel. A organizačně zajišťuje i další školy. „V našich školách se snažíme všechny nedostatky keňského vzdělávacího systému odbourat. Používání rákosky a fyzických trestů jsme nekompromisně zakázali. Děti se u nás nebojí diskutovat či udělat chybu, mají lepší výsledky," řekla Dana Feminová.

Tento přístup je ovšem někdy tváří v tvář rozdílné mentalitě místních lidí opravdu těžké prosadit. „Stále se nám stává, že rodiče, zvláště otcové, děti z našich škol odhlašují, protože ty se i doma přestávají bát sdělit svůj názor a třeba vytknout otci hrubé chování vůči matce. Velmi nás to mrzí, ale věříme, že v konečném důsledku se nám podaří změnit třeba i vnímání těchto problémů v komunitě k lepšímu," dodává Feminová.

Česko-keňské partnerství

Velkou vzpruhou pro podporované keňské školy, která ale přináší radost a poučení na obou stranách, je partnerství se školami českými. Mezi ně patří například ZŠ Pouchov z Hradce Králové. Spolupráce probíhá většinou na úrovni dopisování: děti z obou zemí si vyměňují zkušenosti ze svého každodenního života a poznávají tak jinou kulturu. České děti pak pro své keňské protějšky vyrábí i školní pomůcky (např. malovanou abecedu), které se v Africe setkávají s velkým úspěchem.

Výjimkou také není kolektivní „adopce na dálku", kdy se česká třída složí na vzdělání konkrétního keňského kamaráda. A třeba dětem v ZŠ Pouchov nestačilo ani to a v roce 2009 se za „adoptovaným" chlapcem s angličtinářkou Evou Humlovou vydaly.

„Přivítání bylo opravdu velkolepé. Když jsme přijížděli, místní ženy se s výskotem zvedly a vítaly nás zpěvem a tancem. Děti zrovna měly přestávku, tak byly venku a také se hned šly podívat, co se děje. Když jsme vystoupili, ženy stále zpívaly, tančily, objímaly nás a potřásaly si s námi rukama," vzpomíná Eva Humlová a přidává svou zkušenost s navštívenou školou, která spojuje tradiční prvky keňského vzdělávacího systému se snahami Centra Narovinu: „Ve třídách tam vládne naprostá kázeň, i když je v nich třeba sto dětí. U nás takové kolikrát nedosáhnete ani s dvaceti. Všichni odpovídali společně, když je učitel pobídnul. Co se mi rozhodně moc líbilo, bylo, že vždy když někdo správně odpověděl na otázku, učitel pobídl děti, aby tomu dotyčnému zatleskaly. To je moc hezké a myslím, že hodně motivující."

David P. Stefanovič