A zatímco se v hře nad dolem místo Terezky objeví Petr, něco červeného, Bezruč, tak v případě rodiny Petrofů se i po znárodnění její jméno skvělo nejenom na bráně podniku, ale i na každém výrobku. Po roce 1989 se, i přes dlouhé boje, vrátil majetek zpět „pianinovému“ klanu a Jan Petrof (1940) vzkřísil pohasínající hvězdu podniku. I za tuto zásluhu si vysloužil udělení titulu honoris causa v oboru Management a Zlatou medaili Univerzity Hradec Králové.

Tóny vašich nástrojů zní po celém světě, ale jak vám osobně zní titul honoris causa?
Je to pro mě hodně vznešené a zatím si na to nemohu zvyknout. Ale snad za pár dní to už bude lepší. Když mi to oznámili, tak mě to docela překvapilo. A musím přiznat, že by mě v životě nenapadlo, že bych někdy této hodnosti mohl dosáhnout.

Narodil jste se do úspěšné rodiny, ale ne do příliš šťastné doby. Když se člověk podívá na váš životopis, je tam docela slušná řádka profesí. Když se podíváte zpět, tak i přes všechny ústrky minulého režimu, můžete říct, že vším, čím jsem byl, byl jsem rád?
Těch profesí jsem opravdu pár vystřídal, ale zas tak moc jich nebylo. Ale máte pravdu, vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Na druhou stranu je něco jiného, když člověk dělá to, co by chtěl a tím, co není až tak jeho parketa. Ale nakonec i tak si může tu práci zamilovat a říct si, že něco umí a má za sebou nějaké výsledky.

Jaké to vůbec bylo chodit několik desetiletí okolo fabriky, která hrdě nesla jméno vás a vašich předků a vědět, že se do ní třeba vůbec nikdy nepodíváte?
Byl to zvláštní pocit. A to hlavně s ohledem na to, že jsem u továrny bydlel a měl jsem ji prakticky hned za plotem. Ale časem jsem si odvykl. Jen když jsem v televizi viděl, že někdo hraje na Petrof, tak jsem si říkal, že jsme zase udělali dobré piano. Avšak nikdy jsem si nepomyslel, že bych se k řemeslu naší rodiny někdy vrátil a pokračoval v tradici.

Jan Petrof.Fabriku jste získal zpět v restituci, kdy jste se musel i docela dost zadlužit. Když se ohlédnete za těmi „divokými“ devadesátkami, šel byste do toho znovu?
Asi ano, ale už bych byl trošku chytřejší. Člověk z neznalosti, než se něco vykrystalizovalo, kolikrát narážel hlavou do zdi. Ale rozhodně bych znovu neprivatizoval celý státní podnik. Chápal jsem však vládu, že to nechce rozdělovat, protože jednotlivé provozovny byly na sobě závislé.

Jak těžké bylo vymanit se myšlení socialistického vedení podniku, které nezajímala tolik kvalita, ale kvantita?
Násilné zpřetrhání obchodních vztahů s našimi partnery na celém světě, které fungovaly za komunistického režimu, by nebylo ani prozíravé, ani účelové. Státní podnik se přes velmi levný prodej dostal do téměř šedesátiprocentní závislosti na jednom výlučném distributorovi v USA. Později bylo velmi těžké se s ním rozejít. Obzvláště potom, co chtěl se svými věrnými celou naši firmu násilně převzít a využít značku Petrof ve svůj prospěch.

Ta doba je už naštěstí za vámi. Jak si na tom Petrof stojí dnes?
Teď je to, i díky mé dceři Zuzaně, o několik stupňů lepší, než v době, kdy jsem se vrátil. Dobré je taky to, že jsme nezrušili vývoj a výzkum. Tón pianin i křídel, ač se to nezdá, podléhá módním trendům. Tyto věci se stále zdokonalují a zlepšují. A pianisti to oceňují.

Svět je teď v „zajetí“ moderních technologií. Vy však stále dbáte na poctivou rukodělnou práci. Bude to tak, a nejen ve vašem odvětví, platit i v budoucnu?
Budoucnost rukodělné práce nevidím úplně nejhůř. Současný trend, a to hlavně díky rozsáhlé turistice, se opět k poctivé rukodělné práci navrací.

Váš předek byl dvorním výrobcem pian pro dvůr Františka Josefa I. Budou i v budoucnu vaše výrobky v palácích významných šlechtických rodů?
Ono se tak už děje. A dělo se tak i za komunismu. Například španělskou královnu uhranul kulatý a nebřinkavý zvuk našich pian. A dokonce ladič z Petrofu jezdil do jejího salónu piano ladit.