Janě je 29 let. Žije na ulici. A je v pátém měsíci těhotenství. Její příběh začal před asi třemi měsíci v Karlových Varech. „Přítel podnikal. Měl vlastní firmu. Jenže potom přišly problémy a živnost zkrachovala. V té době začal kolotoč shánění práce. Prodali jsme byt a odstěhovali se sem, do Pardubic. Tady jsme měli podnájem a přítel si našel práci jako zámečník,“ vypráví Jana. Jenže ani tahle práce dlouho nevydržela.

„Najednou jsme neměli z čeho zaplatit nájem a skončili jsme na ulici. To bylo před třemi měsíci,“ vypráví Jana. „Věděli jsme, že se blíží problém, ale když jsme se ocitli na ulici, byl to šok. Nevěděli jsme, co dělat, kam jít. Při potloukání městem jsme potkali Milana, který nás zavedl do Prokopky (opuštěná továrna ve městě), abychom nezůstali úplně bez střechy nad hlavou,“ vypráví svůj příběh. Jenže smutným událostem zdaleka nebyl konec. Asi měsíc potom, co se v Prokopce ubytovali, její přítel náhle zemřel. Jeho organismus tuhle drastickou změnu životního stylu nedokázal spolu s těžkou nemocí zvládnout.

„Dostal diabetický záchvat. Převezli ho do nemocnice, kde mi ale později řekli, že zemřel na selhání srdce,“ vzpomíná.
Nyní Jana žije s novým přítelem Milanem v jedné bývalé tovární hale Prokopky.
„Učím se žít jinak. Vařím na dřevě místo na plynu, nejbližší koupelna je v azylovém domě. To byl pro mě ten největší šok, největší změna. Ta ztráta takové samozřejmé věci. Naopak mě až překvapilo, jací jsou lidi tady kolem. Drží spolu, pomáhají si,“ sděluje své zkušenosti Jana.

Není to žádný med

Život v býalé továrně ale není žádný med. „Držíme tady partu kolem jednoho ohně. Stojíme jeden za druhým, když je problém,“ přidává se Milan. A problémy jsou tu na denním pořádku. „I tady jsou různé skupiny – dobří i špatní,“ popisuje každodenní realitu Prokopky Milan, který zde již bydlí delší dobu.

„Tři čtvrtiny zdejších obyvatel jsou trosky. Alkoholici, feťáci. Čichají toluen, berou pervitin. Takoví lidé k nám prostě nesmějí přijít. Nemáme problém podělit se se slušným člověkem o jídlo, ale už kvůli dítěti tu nechceme ty problémové,“ říkají.

Jana s Milanem žijí v jedné z částí bývalé továrny. Z velké haly, ve které je improvizované sezení a oheň, se projde do bývalých kanceláří. Tam mají svůj „dvoupokojový“ byt. Předsíň, ve které žijí psi a kočky, a pokoj, ve kterém mají věci a postel. Dveře „bytu“ jistí řetěz a visací zámek. „Nemůžeme to tu nechat otevřené. Mám tady třeba léky a vitamíny, které by feťáci okamžitě rozkradli,“ vysvětluje Jana. Dítě zde ale vyrůstat nemůže. A Jana to ví.

Co dál? To zatím nevědí úplně jistě. „Máme v plánu odstěhovat se do Prahy. Sehnat práci, najít si bydlení. Jinak nám dítě sebere sociálka,“ říká Milan. Jak ale hledat práci a bydlení v Praze – to sám netuší. Bude to výlet naslepo, který možná nevyjde.
„Chceme zase normálně bydlet a dítě si nechat. Nedám ho nikomu. Ale vím, že tady s ním zůstat nemůžeme,“ prohlašuje Jana. Jenže i tady má budoucí matka velký problém. Brazilská fila – pes velikosti telete – totiž do kojeneckého ústavu ani do azylového domu nesmí.

Jana se psa vzdát nechce. „Po příteli mi zbyla jen ona a syn. Nechci se vzdát ani jednoho z nich,“ vzkazuje.
Starosti, které Jana s těhotenstvím má, ale ještě porostou. Jestli v brzké době nesežene dvojice práci a bydlení, ocitne se asi měsíc před porodem v hledáčku hned tří institucí – odboru sociální péče, kojeneckého ústavu a azylového domu. To, jestli se o dítě postarají tyto instituce nebo Jana, však zatím není schopen nikdo říci. Pomoct si teď musí především sama, i když drobná pomoc už se jí dostala od strážníků městské policie. Ti v areálu bývalé továrny prakticky každý den provádějí kontrolu. Zvláště teď, když venku začíná klesat teplota a tento vyhlášený squat je plnější než obyčejně.

Dostat šanci

„Víme o její situaci. Proto jsme mezi sebou udělali takovou malou domácí sbírku oblečení po vlastních dětech, aby aspoň měla nějakou výbavičku do začátku. Víme, že patří k těm slušnějším a zaslouží si dostat šanci,“ uvádějí strážníci.

„Obecně můžeme říct, že do hry vstupujeme až ve chvíli, kdy nás na takovou matku upozorní samotná porodnice. Naší povinností je navštívit ji a zjistit podmínky, ve kterých by dítě mělo vyrůstat,“ říká Iva Bartošová z Oddělení sociálně právní ochrany dětí pardubického magistrátu. „Matka musí prokázat, že je schopna zabezpečit výbavičku pro dítě, odpovídající ubytování a hygienické zázemí. My ji naopak můžeme případně nasměrovat na potřebný systém sociálních dávek,“ cituje Bartošová obecné podmínky, se kterými se většina rodin nesetká.
„Další opatření se pak řeší individuálně a podle dané situace. Pokud podmínky nejsou ideální, hledáme náhradní řešení v okruhu blízké rodiny nebo dalších příbuzných. Dále existují zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Matka zde může dobrovolně své dítě dát do péče, aby získala čas pro vybudování potřebného zázemí. Pokud ale spolupráce vázne, předává se taková věc soudu, který rozhodne o náhradní rodinné péči či umístění do například kojeneckého ústavu,“ jmenuje možnosti Bartošová. „Žádná z těchto možností ale není definitivní, snažíme se, aby se dítě mohlo vždy co nejdříve vrátit do vlastní rodiny,“ uzavírá Bartošová.

Musí zaplatit

Matky z Pardubicka se v nouzi obracejí na Dětské centrum Veská. „Taková matka k nám může přijít asi tak měsíc před porodem. Zajistíme jí potřebné lékařské vyšetření, odpovídající výživu a naučíme základy péče o dítě a samozřejmě vyjednáme porod v nemocnici,“ představuje fungování centra sociální pracovnice Renata Vyhnálková.

Centrum nepracuje úplně zdarma. Matka musí být schopná pobyt zaplatit. „Samozřejmě maminku vezmeme i bez peněz, pokud máme jistotu, že pobyt bude schopna zaplatit. Nejedná se ovšem o ceny, které by z běžných sociálních dávek nebyla schopna dát dohromady,“ praví Vyhnálková.

Kojenecký ústav je právě pro matku v obtížné situaci dobrým místem pro překlenutí obtížné životní situace. Ale jen pro přechodnou dobu. „Maminka tu samozřejmě dítě může umístit a může tu s ním i zůstat. Je však důležité to chápat jen jako nouzové řešení a hledat vlastní zázemí,“ podotýká Vyhnálková.

Nouzovým zázemím může být i Městský azylový dům pro ženy a matky s dětmi. Ten poskytuje bydlení matkám s dětmi, které nemají kam jít. Většinou ale slouží pro případy rodinné krize. Matky z ulice tu ale už také nejsou úplně neznámé. „Měli jsme tu maminku, která až do porodu žila někde v přírodě na břehu řeky. Pobývala u nás asi půl roku, pak se ale jí a partnerovi podařilo sehnat bydlení a i když je stále pod dohledem sociálky, dá se říci, že ten případ vzal šťastný konec,“ vzpomíná Iva Škaloudová, koordinátorka azylového domu.

„Maminku s dítětem i z ulice můžeme přijmout na přechodnou dobu jednoho roku. Musí samozřejmě dodržovat domácí řád a splnit podmínky přijetí. To je například potvrzení od lékaře, že nemá žádné infekční přenosné choroby a samozřejmě uhrazení příslušného poplatku. V jejím případě by se denně jednalo o 60 korun za matku a 30 korun za dítě,“ uvádí Škaloudová.

Problém u takovýchto žen většinou bývá ale v tom, že peníze na pobyt pro ně nejsou prvořadá priorita a tak se taky občas stane, že peníze ze sociálních dávek utratí s partou a na ubytování nezbyde. "Pokoušíme se je tady motivovat a postavit na vlastní nohy a starat se o sebe. Důležité je právě nedělat nic za ně. Ukážeme jim, jak tady na internetu hledat práci nebo ubytování, ale aby to mělo nějaký smysl, shánět už musí sama. Většina klientek to zvládne a to pro nás je rozhodně dobrá zpráva,“ vysvětluje Škaloudová.