Podle pracovníka Národního památkového ústavu v Jaroměři Miloše Buroně má stavba z přelomu patnáctého a šestnáctého století reálnou šanci se do seznamu památek zapsat.

„Obecně vzato tato stavba, dle mého mínění, splňuje požadavky nutné k prohlášení za kulturní památku, přestože je ve značně zanedbaném stavu," míní Miloš Buroň, který si na stavbě cení zachované hmoty, dispozice, fasády a štuková zrcadla. Iniciativa vzešlá od majitele „katovny" Petra Krejčíře, potažmo Komise místní samosprávy, se líbí i jednomu z dalších článků případného zapsání Červeného dvora na seznam kulturních památek Janu Faltovi z hradeckého Odboru památkové péče.

„Každá iniciativa, která směřuje k zachování památkových hodnot, je u nás vítána," řekl Deníku Jan Falta, který taktéž doufá, že Ministerstvo kultury tento návrh nakonec posvětí. „Jakmile NPÚ zašle potřebné dokumenty, tak už vše záleží na ministerstvu. To buď žádosti vyhoví a zahájí památkové řízení, nebo žádost zamítne," řekl Jan Falta, který však nechce spekulovat o době, kdy by se Červený dvůr mohl případně na seznam dostat.

Býval tu prý kat. Teď  Červenému dvoru, jehož rodokmen i dobové zkazky zřejmě nenávratně zmizely ve stoupě kuklenské papírny při bourání hradecké pevnosti, blýská na lepší časy.

Odpadkový ráj

„Horší to snad ani už být nemůže," říká spolumajitelka usedlosti Kateřina Kuťáková, která stavení se svým druhem Petrem Krejčířem zakoupila před třinácti lety. „Původně jsme to chtěli přestavět, ale nakonec nám to nevyšlo," dodává a otevírá vrata na kterých se skví nápis „Zahrada k pronájmu". Spíše než zahradu však okolí kolem stavení připomíná část brazilské favely. První, co člověk totiž na místě dvora, kde občas pod odpadky zahlédne i kousek zelené trávy, uvidí, jsou příbytky, které si tu nechtění „nájemci" v podobě bezdomovců stloukali z všemožných bedýnek, fošen a dalších „stavebních" materiálů. „S bezdomovci tu byla velká potíž. Vše začalo vloni v létě. A už ani nepočítám, kolikrát jsme je odtud, za pomoci městské policie, museli vykázat," dodala žena a zamířila si to k nejstarší budově usedlosti, jejíž historie spadá přelomu patnáctého a šestnáctého století. V té by, podle prozatímních vizí, mohla vzniknout jak dobová krčma, tak by část usedlosti mohla posloužit jako muzeum tortury.

Zmizelá dlažba

„Ale ještě tu bude moc a moc práce. Jen se podívejte, co tady nezvaní návštěvníci nechali za nepořádek," ukazuje Kateřina Kuťáková na spoušť, která se ukrývá uvnitř starodávných budov. Tu se válí kolo, tam zase kusy zašlé elektroniky a nad tím vším se vznáší nelibý zápach výkalů. „Hlavně do něčeho nešlápněte," říká žena, když se proplétáme všemožným haraburdím povalujícím se po chodbách a místnostech, kde ještě nedávno byla původní pískovcová dlažba.

„Ta zmizela během několika týdnů," říká Kateřina Kuťáková a z jedné z kupiček vytahuje celkem zachovalé lejstro. Na něm je hned v záhlaví napsáno Jménem republiky. „Říká se, že tady straší, ale já se spíš než údajných strašidel bojím těch současných. Ale snad vše dobře dopadne a za pár měsíců bude Červený dvůr opět oázou klidu," říká na závěr „strašidelné" procházky Kateřina Kuťáková.