Proč jste do Afghánistánu odletěl?
Již po deset let se loučím i vítám s kontingenty vojenské nemocnice, které odjíždějí na zahraniční mise ze základny v Hradci Králové. Současně s vojáky odlétají jako doprovod i polní kaplani. Já považuji svou účast na misi v Kábulu za projev solidarity s těmito kaplany i s těmi, co jsou ochotni jít do vojenských akcí.

Jak to v polní nemocnici chodí. Byli jste svědky nějakého zákroku?
Byli jsme svědky ošetřování dvou dětských pacientů. Velice intenzivně to zapůsobilo na prohlídku celé vojenské nemocnice.

Cestu jste podnikl jako součást své práce ve funkci biskupa?
Účast nebyla služební. Byla spíše lidská, osobní a považuji ji za důležitou součást služby biskupa. Je to o podpoře vojáků a členů mise, včetně kaplanů i lékařů.

Jak návštěva probíhala?
Do určité míry se vše uskutečnilo v rámci běžných standardů. Přeci jen současně docházelo k rotaci vojenských kontingentů. Po ubytování jsme si mohli prohlédnout polní nemocnici, která byla v plném chodu. Je zde poskytována i akutní pomoc civilnímu obyvatelstvu, což považuji za humánní rozměr zařízení. Samozřejmě se uskutečnila také bohoslužba.

Podíval jste se i do centra Kábulu?
Bohužel nikoliv. Měli jsme letět nad městem vrtulníkem afghánské armády, ale vzhledem k jeho technickému stavu, to nebylo možné. Viděl jsem Kábul pouze z dálky, z terasy základny.

Byli na místě i jiní duchovní?
Cestu jsem podnikl za asistence vrchního kaplana Armády České republiky Jana Kozlera, který je představitelem Československé církve husitské. Přítomen byl také předseda Církve adventistů sedmého dne Pavel Šimek. Na místě nás uvítal vojenský kaplan otec Fiala. Ten však své působení v Kábulu brzy ukončí a na jeho místo nastoupí 7. srpna mladý kněz Královéhradecké diecéze Petr Šabaka.

Co vás pozitivně nebo negativně oslovilo na působení naší mise?
Pro vojenskou nemocnici není tato účast otázka nějakého sporu. Sami lékaři však přiznali, že je pro ně velmi náročné ošetřovat protivníka, který se kupříkladu pokusil o atentát na tuto základnu. Rozhodně velkým úskalím je kontakt s rodinou, jež je omezený a komplikovaný. Problémem je i značná uzavřenost vůči okolí, jelikož není bezpečné vycházet mimo základnu. To může vést k ponorkové nemoci.

Působí zde i ženy?
Rozhodně ano. U lékařského a ošetřovatelského povolání je to běžné. Sami vojáci přiznali, že to jejich společenství zjemňuje a dává mu i trošku větší kulturní ráz, jelikož mužská část se snaží být více galantní.

Je něco nového v Afghánistánu co uniká pozornosti?
Naše mise se snaží o určitou mírovou obnovu. Mezi tyto snahy patří stavba škol a dalších zařízení. Problémem však zůstává přítomnost teroristického hnutí Talibanu, jehož útoky tuto snahu ničí. (sir)