Na královnu alejí jsem tehdy navrhl alej kolem cyklostezky z Hradce do Třebše, vedoucí loukami za nemocnicí. V soutěži sice mezi těmi oceněnými neskončila, ale také nepatřila k těm, které v hlasování propadly. Asi byla chyba v tom, že alej byla osazena různými druhy dřevin. Tu správnou alej přece tvoří druhově stejné a přibližně stejně staré stromy. A tato kritéria moje navrhovaná alej nesplňovala.

Po celý rok mě chodila po internetu upozornění, že probíhá nový ročník této zajímavé soutěže. Mně však jedna zkušenost stačila, a proto jsem nový ročník sledoval jenom okrajově. Až do chvíle, kdy jsem se dočetl, že za rok 2016 je z Hradce nominovaná alej Kaštanka, táhnoucí se podél Opatovické ulice v místech železniční trati na Pardubice. V souvislosti s rozšiřováním tratě na dvojkolejnou nemohla ujít moji pozornosti snaha skupiny obyvatel Hradce zabránit její likvidaci v souvislosti s výstavbou druhé koleje v místech kaštanové aleje. Ve chvíli, kdy se ocitla mezi nominovanými alejemi z celé republiky, začal jsem se o celou kauzu více zajímat.

Pro milence i rodiny

Připomněl jsem si, že alej velmi dobře znám. Že si ji pamatuji z doby svého mládí. Nedaleko ní bydlela v podnájmu moje dívka, později má manželka. V tomto prostoru jsme se spolu často procházeli, když jsme hledali po Farářství klidné místečko k milostnému vyznání. A právě tady, u železniční trati na Pardubice, kde těsně podle ní kopírovala trať dvouřadou alej, jsme takové místo našli. Že jde o kaštany, jsme si tenkrát nevšimli. Bylo tam příjemné ticho a alej tehdy ještě mladých stromů svírajících cestu uprostřed byla místem procházek nejen pro milence, ale za dne i pro maminky s dětmi.

Po půlstoletí jsem se na stejném místě ocitl znovu. Jel jsem tudy na kole po silnici a všiml jsem si, jak stromy vzrostly a zároveň i zestárly. Tak jako my lidé, kteří jsme tam tenkrát chodili. Přesto jsem ocenil, že je stále tichá, skoro opuštěná, vhodná jen pro vycházky maminek s dětmi a večer pro dnešní mladé dvojice. Nejevila se mi ničím zajímavá až do chvíle, kdy jsem se dočetl, že při rozšiřování trati mezi Hradcem a Pardubicemi má padnout. Stavbaři prý nemají jinou volbu, protože na jedné straně trati je zástavba rodinných domků a na druhé ona kaštanová alej. Samozřejmě, že se zdvihl odpor místních obyvatel s protestem, že by právě tato zelená zeď měla uvolnit místo další koleji na frekventované trati. To se dá pochopit a je opravdu těžké soudit, zda je to správně či ne. Protože pro tento asi 300 metrový úsek přece celý projet rozšíření trati nespadne pod stůl.

Ovlivněné vítězství?

Pak se objevila soutěž alejí a jak se blížilo její finále bylo jasné, že hradecká kaštanová alej patří k favoritům na vítěze letošního ročníku. Dočkala se i mého podpůrného hlasu. Ne kvůli té zápletce kolem nové trati, ale z principu. Když mne před rokem řada Hradečáků podpořila hlasováním u mé aleje k Třebši, bylo mou povinností jim vyjádřené sympatie oplatit hlasováním v dalším ročníku. Dostal jsem e-mailem od pořadatelů soutěže zprávu, že hradecká alej v anketě zvítězila a stala se Alejí roku 2016. Měl jsem pochopitelně velkou radost, že se podařilo to, co nevyšlo o rok zpátky. Na druhou stranu ve mně začal hlodal červík pochybnosti, zda je to tak dobře a zda to vítězství v celostátní soutěži nebylo až příliš silně ovlivněno onou spornou kauzou zda právě tento fakt nepřispěl k tomu, že alej celou soutěž vyhrála.

Znovu jsem si proto prohlédl všechny letošní návrhy a srovnával jsem fotografie i přiložené texty přihlašovatelů. Hledal jsem v nich kritéria, podle kterých zvolit tu správnou na stupně vítězů. Zaměřil jsem se na tu hradeckou a zkoumal jsem, zda se navrhovatelé nepokusili zneužít její příběh ke vzbuzení emocí hlasujících návštěvníků webových stránek soutěže. Vysloužila si přízeň 1262 lidí z celé republiky a stala se jednoznačnou vítězkou. Můžete se o tom přesvědčit, otevřete-li si webové stránky soutěže a najdete zde přihlašovací text a foto na adrese www.alejroku.cz/2016/alej-kastanka. Přitom si můžete provést srovnání s dalšími návrhy alejí na webu www.alejroku.cz/2016.

Alej není zachráněna

Samozřejmě že vítězství v anketě o Alej roku je pro Hradečáky, ale zvláště pro zachránce Kaštanky velkým povzbuzením. Přesto nelze říci, že je alej tímto úspěchem od likvidace zachráněná. Anketa má jistě dobrou myšlenku, je si však třeba uvědomit, že je to jen jakási virtuální hra. Tak jak to v těchto případech s hlasováním přes internet většinou bývá. Proto její výsledky nelze brát jako jednoznačné posouzení kvality zúčastněných. To každému soudnému návštěvníkovi stránek soutěže brzy dojde, když si prohlédne nabídku dalších alejí a počty hlasů, které obdržely. Vítězství je více než co jiného, souhrn šikovnosti navrhujícího a jeho schopností mobilizovat mezi svými přáteli a známými dostatek hlasujících pro jeho projekt. O tom jsem se konečně přesvědčil i já při své loňské účasti, kdy jsem dlouho se svým návrhem figuroval mezi posledními. Až po vlastní snaze, podle mne ještě dost mírné mobilizaci, se moje alej v pořadí významně posunula vzhůru.

Závěrem si dovolím předpovědět, jak to s Kaštankou asi všechno dopadne. Samozřejmě se o ní po jejím vítězství v celostátní soutěži začne znovu naplno mluvit. Budou padat další možná řešení této nepříjemné situace. Při hledání jsem nějaké možnosti na internetu objevil. Ale jsou z loňského léta, možná dnes už jsou na světě jiná řešení.

Dojde na oběť pokroku?

To konečné bude možná někde úplně jinde. Čekat se však už dlouho nedá. Dvoukolejná trať má větší díl trasy již vystavěný. A že by se tato finančně náročná investice těsně před hlavním nádražím v Hradci zasekla, to se mi nezdá být možné a ani rozumné.

Mám svůj pohled na tuto záležitost, možná naivní. Přes všechny osobní vzpomínky na místo mého mládí si myslím, že musí přijít oběť pokroku a nově vzniklé situaci. V Hradci je tolik ulic, parků, prostor k výsadbě nové podobné aleje. Toho by se měli ujmout iniciátoři protestů a nabídnout svoje nápady a hlavně přiložit ruku k dílu ku zrození nové Kaštanky. V místech třeba i vhodnějších, než je to, kde stojí dnes. Vždyť úzké sevření silnicí z jedné a železniční trati ze druhé strany nějaké kompromisy ani neumožňuje. Finanční pokrytí by pak nemělo být problémem pro magistrát města nebo odbornou instituci, jako jsou Lesy České republiky. Řešení se prostě musí najít.

Oldřich Suchoradský