Před nedávnem mě pořádně potrápily zuby. Množné číslo používám záměrně, protože bolest nebylo možné přesně lokalizovat. Co naplat, musel jsem k zubaři. Napadlo mě, jaké mám štěstí, že žiji v krajském městě, kde je i zubní pohotovost. Pravda, chvíli mi trvalo, než jsem se uvolil. Představa víkendu, kdy bych měl být vydán na lékařskou milost lapiducha mi zrovna nebyla příjemná. U brány jsem zaplatil devadesátikorunový poplatek a byl rád, že konečně mířím k odborníkovi, který mi jistě pomůže od bolesti.

Ani jsem se nenadál a už sedím v zubní ordinaci, „pohodlně“ usazen s lehkou nervozitou v sobě. Sestřička na chvíli odběhla, a tak jsem se rozhlížel po moderně vybavené místnosti. Mezitím přišla postarší dáma, má ošetřující lékařka, toho času na pohotovosti. „Tak co vás trápí?“ zeptala se s nuceným zájmem, ale své přemáhání poměrně elegantně zvládala. „Dobrý večer, paní doktorko. Bolí mě pravá část horních zubů. Snažím se místo ukázat a podotýkám, že mi bolest střílí i do pravé dolní poloviny,“ odpověděl jsem s nasazením, abych co nejlépe opsal svou potíž. Vzápětí doktorka lehce pokývala hlavou a z úst jí vyšlo následující.

„Nezdá se mi, že by vám ta bolest mohla takhle putovat.“ Neřekl jsem nic. Bylo mi to celkem jedno. Hlavně, aby se mi ulevilo. Koneckonců odbornice měla být ona. Po krátkém vyšetření pouze pravé horní části úst mi sdělila, že mám kaz v osmičce.

„Tak co navrhujete,“ optal jsem se. „Řekla bych, že vaše bolest není akutní, takže trhat nebudeme,“ odvětila mi pohotově. „Takže mi vyvrtáte kaz,“ doufal jsem, že se dočkám. „I kdybych sebevíce chtěla, tak na to tady nemám vybavení, takže musíte jít ke své zubařce,“ řekla a v její odpovědi bylo čím dál více nezájmu. Po její odpovědi ve mně hrklo. Asi jsem příliš nepochopil význam lékařské pohotovosti. Trhat ano, vrtat nikoli. Co jen budu dělat.
Co kdyby někdo třeba z ciziny přijel do Hradce na čtrnáct dní a začal by ho trápit zubní kaz. Bolest jde kolikrát vydržet pouze pár dní. Následně se mě doktorka snažila poučovat o pravidelné návštěvě dentistické ordinace, a i když jsem se jí pokoušel vysvětlit, že chodím, její klapky na uších nepřipouštěli žádný dialog.

Když už jsem byl tu, tak jsem doktorku ještě poprosil, zda by mi neupevnila vypadlou korunku. Svolila. Byl jsem rád, že alespoň s něčím pořídím. Když umělý zub znovu nasadila, třel se spodním patrem, tak jsem se přirozeně ozval.

„Paní doktorko, ten zub úplně dobře nesedí,“ Její ironický úsměv a lehké nesouhlasné pokyvování mě tak dopálily, že nezbývalo, než se ozvat. „Promiňte, ale snad vím, co mi v puse vadí a jak zub sedí.“ Provedla test s papírkem a odvětila mi: „Ta korunka není vyrobená přesně,“ po chvíli broušení a dalších testech se mi v hlavě honila vzpomínka, když jsem v Anglii navštívil původem indického lékaře, který studoval zubařinu v Hradci Králové. Bolela mě tenkrát také osmička. Zaplatil jsem za ošetření ukrutné peníze, ale jednal se mnou jako v bavlnce, a to nejenom po profesní stránce, ale i lidské. Zvuk vrtačky ustal, korunka seděla bezvadně a já jsem s bolestí v osmičce procházel areálem hradecké nemocnice a uvažoval, jestli nemám jen divokou noční můru, nezvyklý sen. Navíc na mě stále dorážela bolest zubu.

Problém vyřešen nebyl. Situace mi přišla až příliš nesmyslná. Otrávená arogantní doktorka. Systém pohotovosti nastavený na trhání zubů, nikoli na další lékařské zákroky.

Lékaři se sice neúnavně bijí s udatností lvů za své mzdy a hrdě proklamují hesla: Děkujeme, odcházíme – mluví honosně o svém poslání, ale ne každý z nich má takovou cenu a už vůbec to neznamená, že každý systém je nastavený správně.