Se zážitky z Afriky cestují po republice

Mají už za sebou pouť po patnácti školách z celé České republiky a teď se chystají na další tři.

Dnes již sedmáci ze Základní školy Pouchov, kteří se podívali do Afriky za svým adoptovaným chlapcem, vyprávějí své zážitky ostatním žákům a snaží se je jim přiblížit adopci na dálku.

„Tři roky s žáky adoptujeme afrického chlapce Mwabariho z Keni. Setkali jsme se a zažili s ním jeho běžný školní den. Podívali jsme se do opravdové africké školy a nasáli atmosféru Keni,“ připomněla loňskou červencovou expedici učitelka Eva Humlová, která stála u zrodu nápadu a celou výpravu uvedla ve skutečnost.

Přestože sedmičlenná skupina žáků má neustále plný diář, vyjíždí spíše do vzdálenějších škol v Královéhradeckém kraji nebo ještě do odlehlejších koutů republiky. „Na jednu stranu mě malý zájem hradeckých škol překvapil. Ale na druhou stranu mám radost, že se ozývají jiné školy nejen z regionu,“ uvedla Humlová.

Prezentace, při nichž cestovatelé vyprávějí své zážitky, si museli vytvořit sami. „Hovoří stejným jazykem, jejich dojmy a prožitky jsou ostatním srozumitelné. Bylo by to jiné, kdyby jim expedici popisoval dospělý cestovatel,“ je přesvědčena učitelka z Pouchova.

Do dnešního dne navštívili žáci patnáct škol s celkem osmadvaceti prezentacemi. Program vidělo přibližně 1900 žáků z celé republiky. „Podívali jsme se do měst, jako jsou Náchod, Trutnov, Jihlava, Česká Lípa nebo Praha. Čeká nás například Starý Kolín, Nymburk nebo Babice u Prahy. Nejdále jsme byli v Ostravě. Všude sklízíme úspěchy a vřelé přijetí,“ popisuje cesty a další plány Eva Humlová. Své příznivce našli adoptivní rodiče také na komunikačním portálu Facebooku, kde již mají přes 420 fanoušků.

V červenci loňského roku strávili žáci spolu se svou angličtinářkou Evou Humlovou devět dní ve východoafrické Keni poblíž města Nairobi. Zúčastnili se dopoledního vyučování, které vypadalo trochu jinak než to české. „Učí se tak trochu open air. Třídy jsou v domcích, kde sice jsou okna, ale bez skel. Máte pořád pocit, že jste venku v přírodě,“ uvedla tehdy po návratu Humlová.

Rozhovor s Evou Humlovou, organizátorkou cesty

Jaká byla samotná cesta na jiný kontinent? Jak dlouho jste letěli, a jak si to děti užívaly?
Cesta tam byla vcelku fajn, i když určitě dlouhá. Některé z dětí si to užívaly, protože servis v letadle byl poměrně luxusní a vůbec cesta do nové neznámé země je vzrušující. Některé z děti si cestu užívaly již méně
- objevila se i nevolnost v letadle, ale nic závažného. Určitě to bylo únavné. Nejprve jsme vypravili s rodiči 2 auta do Mnichova a odtud jsme letěli do hlavního města Kataru - Dohy. Odtud pak už do Nairobi. Tedy i s čekáním na letišti cesta trvala cca 23 hodin. Letěli jsme přes noc, takže se hodně dalo zaspat. To samé bylo i zpět, ovšem tam už se projevila celková únava. Cesta byla nekonečně dlouhá, tady už jsme si každý přál být doma ve svém pelíšku:). Navíc let z Dohy do Mnichova měl 3 hodiny zpoždění a na sedátkách na letišti se opravdu moc nevyspíte.

Po příletu na místo, jak vás přivítali ať již ve škole nebo sami obyvatelé městečka?
My jsme přiletěli do hlavního města - Nairobi a otdud jsme další den cestovali do Mombasy a až v pátek byla plánovaná návštěva školy. Zde bylo přivítání opravdu velkolepé. Těžko se to popisuje, ale nejednomu z nás vhrkly do očí slzy štěstí a dojetí. Když jsme přijížděli, místní ženy se s výskotem zvedly a vítaly nás zpěvem a tancem, to bylo neskutečné. Děti ze školy zrovna měly přestávku, tak byly venku a také se hned šly podívat, co se děje. Když jsme vystoupili, stále zpívaly, tančily, objímaly nás, potřásaly si s námi rukama, to vše bylo na naší počest. Úžasné. Pak nás pohostili čerstvými kokosovými ořechy a já se setkala se zástupci školy a delegáty Humanistů v Keni.

Kde jste bydleli a jaká byla strava, měli jste raději něco sebou?
Nenastaly nějaké střevní potíže, přece jen je to jiná skladba jídla?
V Nairobi jsme bydleli v YMCE, v Mombase v hotelu a na safari jsme bydleli v campu ve stanových chatkách. Dvě noci jsme strávili cestováním z Nairobi do Mombasy a zpět - jednu vlakem a jednu autobusem. Moc jídla jsme s sebou neměli - jen něco na energii - sušenky, bonbony a pro jistotu pár sucharů.

Stravovali jsme se vždy v restauraci při ubytovacím zařízení. Snídaně byla obvykle anglického typu - vejce, klobása, cornflaky, toasty. K obědu a večeři jsme si dávali teplé jídlo. Děti si hodně dávaly kuře nebo hovězí maso s rýží, bramborem nebo hranolkami. Já jsem vegetarián, takže já jsem obvykle měla místo masa vařenou zeleninu v ostré omáčce. Střevní potíže nenastaly, možná i díky tomu, že jsme měli jako sponzorský dar přírodní produkty, které působí právě proti střevním potížím.

Jak se tvářil sám Mwabari, byl rád a poctěn nebo spíše zaskočen?
No vzhledem k tomu, že škola je hodně velká a má hodně dětí a jen kvůli němu se celá škola obrátila vzhůru nohama, myslím, že byl nervózní.
Učitelé ho stále nabádali, ať se směje, ale já jsem říkala, že když nechce, nemusí. Skoro nám ho bylo líto, protože to bylo opravdu velké, celá ta akce tam a na něj se soustředilo hodně pozornosti. Při hodině ho učitelé pořád vyvolávali, to by asi nikomu nebylo zas až tak příjemné. Ale určitě měl radost, podařilo se nám ho několikrát rozesmát, ale to spíš bylo v soukromí, když mu děti předávaly dárky.

Jak se dařila komunikace v angličtině?
Celkově to bylo v pohodě, vím, že většina mých dětí nemá problém rozumět, spíš šlo o to překonat počáteční ostych ve vlastním mluvení. A také jsem zjistila, že se jim lépe mluví, když tam nejsem a nemají asi tak pocit, že slyším případné chyby:))) Mwabari má s angličtinou větší potíže, myslím, že je stále začátečník.

Měli jste možnost strávit ve škole nějaký čas, co jste si z toho vy jako učitelka odvezla?
Ve škole jsme strávili odpoledne. Určitě bych se tam ráda vrátila. Opravdu tolik zážitků, které jsme za to odpoledne zažili, to se nedá hned pobrat, člověku to dochází postupně:) Předně se mi líbí, že učí tak trochu "open-air". Třídy jsou v domcích s okny bez skla, vlastně jen zdi a střecha a je příjemné, že máte stále pocit, že jste venku, jen vykročíte ze dveří a jste v přírodě. Škola je na vesnici, pro mě to bylo velmi idylické - "mezi kopci a palmami" Má poměrně velký prostor, proto i ta příroda, ve městech je to určitě úplně jinak. Dále se mi moc líbilo, že ač je ve třídě třeba i sto dětí, je tam veliká kázeň. U nás máte kolikrát ve třídě jen 20 dětí a přesto tam vládne nekázeň. V tomhle je jejich mentalita jiná, a vůbec celkově naše evropské přemýšlení tam neplatí.
Protože samozřejmě jsem si kladla otázku, co individualita dítětě, ale na to jsem tam byla moc krátce, abych mohla srovnávat.

Jak se na výuku tvářili děti, bylo učivo alespoň v obrysech podobné jako v ČR?
Navštívili jsme hodinu přírodních věd (v angličtině - Science - zahrnuje v sobě chemii, přírodopis i fyziku) a to měly radost, že látku znaly, probírala se skupenství. Náboženství to už bylo něco jiného, to u nás na klasických školách není, takže o tom jsme společně diskutovali. Myslím, že znalost bible by měla být součástí kulturního přehledu a témata, která se objevují jsou součástí rodinné či občanské výchovy u nás. Zrovna probírali téma "respektuj svoje rodiče", tak jsme si o tom povídali, že v tom je veliká pravda:)

Jak byste samotnou výuku a školu popsala?
Už jsem odpověděla výše. Škola svoji polohou a vůbec uzpůsobením na mě zapůsobila velmi dobře a i když nemají žádné dataprojektory a interaktivní tabule, myslím, že si bohatě vystačí i s křídou a běžnou tabulí. Ono učení není o moderních vymoženostech, to jen my jsme tu moc zmlsaní a bohužel se k tomu vedou i děti:) Jde o to vážit si toho, co mám.

Výuka byla podobná té naší, jen je rozdíl v chování žáků a v respektu k učitelům. Učitel je tam pro děti velice vážená osoba, to bylo vidět, v hodině bylo ticho, všichno společně odpovídali, když je učitel pobídnul.

Co se mi moc líbilo a chci to zavést i u sebe bylo, že vždy když někdo správně odpověděl na otázku, učitel pobídl děti, aby tomu dotyčnému zatleskaly. To je moc hezké a myslím, že hodně motivující.

Afrika je pro mnohé kontinent spojovaný s místními konflikty a chudobou, jak jste to vnímala vy?
Tak na tuto otázku se mi bude hodně těžko odpovídat. Myslím, že je veliký rozdíl, jak jste nastavená, když do podobné země jedete sama či se skupinou dětí, ze které máte zodpovědnost. Právě proto jsem byla také velmi ostražitá a některé věci viděla více kriticky, než by bylo nutné.

Chudoba tam zcela určitě je, ale je otázka, co je vlastně chudoba. Mám pocit, že chudoba v našem evropském měřítku tam má úplně jiný význam. Na jednu stranu tam žijí "hůř" než my, ale zároveň mám pocit, že pro ně to tak prostě je, že žijí šťastněji než my. To je velice složitý problém, který dle mého názoru sahá do historie, kolonizace, apod. Necítila jsem se ohrožena jakýmkoli společenským konfliktem, bála jsem se, aby nás neokradli. Všude v průvodcích píší, jak musíte být ostražití, ale vlastně to tak hrozné nebylo a nebo jsme si možná dávali dobrý pozor.

Určitě bych se bála vyjít ven po setmění, ale to je problém všech velkých měst nejen v Africe. Myslím, že život na vesnici je v tomto lepší, ale zase se musíte více starat o přežití. Aby si na toto člověk udělal lepší obrázek, musel by tam strávit delší čas, třeba tam chvíli žít, aby pochopil, jak se věci mají. Já sama v tomto nemám úplně jasno, abych mohla tvrdit, takhle to tam je či není. Na to jsem tam byla moc krátce.

Jak nyní se svými zážitky a případnými fotografiemi naložíte, chystáte besedy či něco podobného?
Určitě. Od září začneme s dětmi materiály zpracovávat a připravovat besedy a prezentace, které bychom rádi nabídli ostatním školám nejen v královéhradeckém kraji, případně i jiným subjektům, budou-li mít zájem.