Byl to týden, co jsem na silnici v Toyotě, kde už rok žijeme, cítil něco jako hodně silný vítr. Dokonce jsem vypnul motor a blesklo mi hlavou, že to možná bude zemětřesení. Až když mě o půlhodiny později volala vyděšená manželka z kanceláře, zda jsem v pořádku, protože s nimi se hodinu třásla celá budova, pochopil jsem, že půjde o „trochu“ vážnější událost. Ani ve snu by mne ovšem nenapadlo, že zemětřesení a následná vlna cunami bude tak ničivá.

Týden po prvním šoku musím stále obdivovat Japonce, s jakým klidem a disciplinovaností zvládají kritickou situaci. Když porovnávám zprávy z českých a japonských médií, někdy mi připadá, že katastrofa se udála v srdci Evropy a jsem trochu naštvaný na novináře, že vytrhávají informace z kontextu a publikují jen ty nejkřiklavější titulky. Na druhou stranu jako šéfredaktor Deníku jsem nedělal nic jiného… V ulicích Nagoje byste však nepoznali, že se cokoliv stalo. Lidé dál pracují a baví se, jako doposud.

Už skoro týden neustále uklidňujeme své blízké i kamarády v Čechách, že jsme dost daleko nejen od epicentra zemětřesení, ale také od jaderné elektrárny.

Samozřejmě napjatě sledujeme situaci ve Fukušimě a obdivujeme heroický boj japonských techniků s přehřívajícími se reaktory. Věřím, že ani případné zhoršení situace se nás v Nagoji nedotkne. Velmi úsměvně působí kauza s českým speciálem pro filharmoniky a diplomaty, protože oficiální nabídku odletět s ním jsme samozřejmě nedostali a pro Čechy žijící v zasažených oblastech bylo nemožné dorazit do Tokia.

S kamarády jsme se pokusili nabídnout do dobrovolnických skupin, ale Japonci zatím veškerou pomoc tohoto typu odmítají.

Posíláme proto balíky s jídlem a léky do centra v Tokiu, kde je dále rozdělují. Asi jediným efektivním způsobem je poslání peněz na japonský Červený kříž, kde je stoprocentní jistota, že dorazí k potřebným.

Marek Hovorka, Nagoja