Zajímavou pracovní zkušenost má za sebou Artem Vartanyan, terénní pracovník královéhradeckého sdružení Laxus. Během čtyř dní absolvoval návštěvu několika zahraničních center poskytujících služby drogově závislým, lidem bez domova nebo pracujícím v sexbyznysu.

Artem Vartanyan pracuje v sociálních službách již od roku 2002. V občanském sdružení Laxus působí od roku 2008 a v současné době má na starosti region Hradce Králové a okolí.
Jeho prací je každodenní kontakt s drogově závislými. Jak sám tvrdí, během své práce pochopil, že uživatelé drog jsou stejní lidé, jako ti, kteří drogy neberou, a že je důležité, aby člověk, který s nimi pracuje, byl především sám sebou a přistupoval k nim partnersky a na rovinu.
Kde jste vlastně byl a jaká zařízení jste navštívil?
Procestovali jsme s kolegy Amsterdam, Antverpy, Brusel a Maastricht. Měli jsme možnost vidět práci s uživateli drog, osobami pracujícími v sexbyznysu a bezdomovci. Navštívili jsme místa, kde naši kolegové pracují, měli jsme možnost poznat tzv. aplikační místnost, kde závislí užívají drogy, a také jedno z antverpských náměstí, kde se již dlouhá léta setkávají uživatelé drog. Příběh náměstí jsme měli možnost zhlédnout hned ze tří úhlů. Tím prvním byl pohled skupiny drogově závislých, druhým byl pohled terénní sociální pracovnice, která výše zmíněným pomáhá řešit jejich komplikovanou životní situaci, a třetím pohled představitelů města, které se snaží ono náměstí vyčistit.
Jaký pocit to ve vás zanechalo?
Především ten, že je dobré vědět předem maximum, když se rozhodnu nějaký problém řešit. To se dá aplikovat na všechny aktéry zmíněné situace. A také to, že v dané situaci měl problém a zároveň pravdu každý, jen trochu jinak. Nejvíc mě ale samozřejmě zajímala práce streetworkerů.
Jak byste shrnul dojmy, které ve vás zanechala práce zahraničních kolegů?
Všechna zařízení, která jsme v Belgii a Holandsku navštívili, jsou nám svým posláním a cíli velmi blízká. Co mě ale velmi překvapilo, je pestrost v přístupech a metodikách. U nás je tendence všechno standardizovat, jednotit, zaznamenávat a měřit. Tam se ale hledí přímo na konkrétní výsledek a na to, aby byl člověk hlavně v akci v terénu. I cílové skupiny jsou širší, otevřenější a streetworker je vnímán především jako běžný člen lokální komunity. Někdy je používáno pojmenování „professional friend – přítel z povolání“. V našem prostředí se často řeší osobní hranice a zachování odstupu od klientů. V zahraničí samozřejmě také, ale přesto se dá říci, že vztah pracovníka a klienta je mnohem užší a důvěrnější.
To ale může být poněkud rizikové. Nestává se, že by někdo pracovníka pokládal třeba za uživatele drog?
Stát se to samozřejmě může, ale pracovník, který mimochodem nemá žádné viditelné označení, je v rámci lokality natolik známý, že to v podstatě nehrozí. Je to dáno i tím, že naprostá většina streetworkerů se věnuje širší paletě služeb, než je tomu u nás. Kromě drog pracují i s prostitucí, bezdomovectvím, mají kolem sebe mnohem lépe fungující síť zařízení, kam své klienty odkazují. A konečně i náhodní kolemjdoucí jsou o jejich práci více informováni, a proto se na ně nedívají skrz prsty, když je vidí mluvit třeba s drogově závislým v nějaké boční uličce. Nejsou tolik podezíraví, vědí, co se tam děje, a také vědí, že je tahle práce prospěšná nejen těm, kteří ji potřebují, ale celé lokalitě.
Proč to u nás nefunguje podobně?
V zásadě z několika důvodů. Jednak jsme s naší prací o pár let pozadu, což ale není nic negativního, protože jsme v rámci vývoje a výsledků hodnoceni dobře. Dalším důvodem může být to, že se na naši práci stále ještě hledí jako na něco, co dělají mladí lidé dobrovolně při studiu. Řada lidí si také myslí, že jsme nějaký vzájemně prospěšný spolek, což také není pravda. Většinou máme po studiu, pracujeme na celý úvazek a samozřejmě za to dostáváme mzdu.
Je něco, co vás v zahraničí zaujalo natolik, že by se to dalo aplikovat v práci u nás?
Vzhledem k rozdílným podmínkám a nastavení služeb to není tak jednoznačné, že bych přišel a začal okamžitě něco měnit. Určitě se ale budu snažit, abychom více zapojili naše klienty do samostatného fungování. Obdivuji svépomocné skupiny uživatelů, kteří jen s minimální vnější pomocí fungují, snaží se o zlepšení své situace, prosazují své zájmy, naplňují své potřeby, vydávají vlastní časopisy a podobně. U nás takhle fungují například uživatelé, kteří distribuují čistý injekční materiál mezi okruh svých známých. To je krok správným směrem, který se na Západě vyvinul ještě o něco dále. Druhá věc, o které jsme už mluvili, je princip komunitního streetworkera, který je v lokalitě veřejně známý – u nás je sice tenhle princip deklarován jako jeden ze základních kamenů naší práce, ale kvůli zatím nízkému statutu profese a často i špatnému finančnímu ohodnocení to prostě ještě nefunguje tak, jak by mohlo.
Narazili jste na něco, co by u nás naopak nefungovalo?
Zatím u nás nefunguje užší spolupráce v rámci sítě dostupných služeb. V Belgii a Holandsku jsme měli možnost nahlédnout přímo pod pokličku. Instituce, které se nějakým způsobem dotýkají klientova života, o sobě navzájem dobře vědí a spolupracují mnohem efektivněji, než je tomu u nás. K tomu se sice postupně dostáváme, ale zatím je to stále hudba budoucnosti. Druhá věc, kterou zatím spatřuji jako nedosažitelnou, spočívá ve výkaznictví – tam je tíha přenesena téměř stoprocentně na koordinátory práce – těžištěm práce streetworkera je prostě terén. Pracovníci, kteří nás stáží provázeli, jsou v terénu z 60 až 80 procent svého času. Tolik nepapírují.
Jak dlouho myslíte, že se práce terénního pracovníka dá vykonávat?
U nás existuje nějak pevně zakořeněná představa, že se téhle práci věnují především mladí kolem pětadvaceti let. Jenže tak to není. A za druhé - třeba v Maastrichtu jsou v terénu běžně lidé, kterým je kolem čtyřiceti, padesáti. A pokud přemýšlejí o tom, zda pokračovat, či se vydat někam jinam, je to většinou o tom, že chtějí zkusit něco nového. Také to úzce souvisí s tím, s jak velkou důvěrou ke streetworkerům v zahraničí přistupují zaměstnavatelé, úřady a odborná i laická veřejnost. S tím se u nás zatím bohužel nesetkáte. Tomu odpovídá i velice nízká fluktuace pracovníků, kteří tam na svých místech vydrží déle než u nás.
Působíte pozitivně, máte nějaký vzkaz pro kolegy, kteří začínají?
Je potřeba, aby sociální pracovníci byli sebevědomější, aby se nepodceňovali a zároveň, aby na ně společnost pohlížela jako na lidi, poskytující pragmatické, strukturované a věcné služby, které pomáhají nejenom jejich příjemcům, ale celé společnosti. Například tím, že vrací do normálních kolejí lidi, kteří jsou následně schopni pracovat a platit daně a tím vracet prostředky do systému.