V obou případech se jedná o veřejné stavby financované z veřejných peněz, možná bychom se jako daňoví poplatníci mohli zamyslet nad tím, zda v obou případech nenalezneme společné znaky a poučení. A to již i proto, že mediální floskule začíná povážlivě bytnět.

Nová budova Národní knihovny ČR v Praze

Národní knihovna - instituce vpravdě národní, jak ostatně z názvu vyplývá - má před sebou nezáviděníhodnou perspektivu. Volných poliček ve sbírkových skladech povážlivě ubývá, za pět deset let nebude kam přírůstky dávat. Nejlépe by bylo, opustit zdi staroslavného Klementina apřestěhovat se do nových, kapacitnějších prostor. I bylo rozhodnuto vypsat architektonickou soutěž, jejíž výsledek je všeobecně znám a na veřejnosti razantně kompetentně nekompetentním způsobem prezentován ředitelem Vlastimilem Ježkem, jehož v podobné roli pamatujeme coby ředitele Českého rozhlasu a později vládního zmocněnce pro českou účast na výstavě EXPO 2000 v Hannoveru.

Stavba Národní knihovny ČR bude financována ze "státního". Jako taková samozřejmě podléhá režimu zadávání veřejných zakázek, který upravuje speciální zákon, (č. 137/2006 Sb.). Knihovna tedy mohla postupovat striktně podle něj. Ona ovšem zvolila komplikovanější cestu arozhodla se vyhledat nejlepší architektonické řešení formou soutěže, a to soutěže ne ledajaké, ale přímo mezinárodní - tedy nejvyšší dosažitelné formy architektonického soutěžení. To jí budiž připsáno ke cti.

S tím je však spojeno několik postatných ALE… Především je to ona výše citovaná spojitost se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Podle jedné části jeho § 23 může zadavatel (rozumějme Národní knihovna) zadat veřejnou zakázku (rozumějme veškeré projektové práce, které pan Kaplický odhaduje na kulantních 100 miliónů korun) v jednacím řízení bez uveřejnění (rozumějme dohodu mezi knihovnou a architektem) tehdy, pokud veřejná zakázka může být splněna z technických či uměleckých důvodů či z důvodů ochrany výhradních práv, (např. autorských), pouze určitým dodavatelem. Převedeno do srozumitelné češtiny to znamená, že vtakové architektonické soutěži zvítězivší tým bude monopolně dojednávat svůj honorář za projektové práce bez rizika, že do hry vstoupí někdo další, kdo nabídne nižší cenu. Tento zvláštní postup je celkem pochopitelný, protože první návrh stavby v úrovni soutěže je jedna věc adotažení celého nápadu až po ten sebemenší konstrukční detail druhá. Těžko lze předpokládat, že by to mohl udělat někdo jiný než sám autor a i z toho důvodu je koneckonců architektonické dílo chráněno zákonem jako dílo autorské.

Jestliže tedy má proběhnout zadání veřejné zakázky výše popsaným způsobem, nesmí být sebemenších pochyb, že předcházející kolo, tedy ona architektonická soutěž, proběhlo bez vad. A tady se dostáváme k prvnímu horkému bramboru. Byla soutěž regulérní nebo ne? - Abychom si o tom mohli udělat obrázek, ujasněme si, jak je to s pravidly architektonických soutěží.

Rozhodne-li se kterýkoliv subjekt vyhlásit architektonickou soutěž, vydá a zveřejní její podmínky. Soutěžící podle požadavků v nich obsažených vytvoří svůj návrh a předepsaným způsobem jej odevzdá. Tímto okamžikem je de facto uzavřena smlouva, protože:
1) Já-vyhlašovatel slibuji, že pokud mi odevzdáš návrh, který bude splňovat všechny technické iformální nároky, zařadím tě do hodnocení, které provede porota, jejíž složení znáš, máš ho vpodmínkách, a budeš-li vybrán, vyplatím ti (opět v podmínkách uvedenou) určenou odměnu.
2) Naopak já-soutěžící odevzdávám tobě, vyhlašovateli, svůj návrh a tím ti zároveň dávám najevo, že tebou vyhlášené podmínky v celém jejich rozsahu akceptuji.

Je tedy zcela logické, že nesplní-li soutěžící cokoliv, co je soutěžními podmínkami požadováno, bude ze soutěže vyřazen, protože ve své podstatě nesplnil smlouvu. Když si u ševce objednáte boty a on vám ušije obě levé, nejspíš mu také nezaplatíte, že ano? Ledaže…

Ledaže dodatečně zjistíte, že ač jste to ještě včera netušili, oproti páru pravá-levá daleko lépe vašim potřebám vyhoví obě levé. V takovém případě k naplnění smlouvy mezi vámi aševcem nejspíš dojde, vy mu zaplatíte a stanete se šťastnými majiteli nových botek.

S dodatečnou změnou podmínek architektonické soutěže je to trochu složitější, protože to není smlouva mezi vyhlašovatelem a jen jedním soutěžícím. Žádný vyhlašovatel dopředu neví, kolik se mu nakonec sejde návrhů. Proto dodatečná změna podmínek není možná. Pokud by porota přijala k posuzování návrh "obě levé", v podstatě by poškodila jak vyhlašovatele, tak ostatní soutěžící. (A těch nemusí být zrovny málo. Např. v případě Národní knihovny bylo odevzdáno 355 návrhů!) Jak to tedy zařídit, aby i vyhlašovatel, který až dodatečně zjistil, že potřebuje "obě levé", si přišel na svoje a přitom nepoškodil ostatní soutěžící, kteří soutěžní podmínky dodrželi?

K tomu slouží tak zvané posuzování mimo soutěž. Před zahájením posuzování do soutěže předložených návrhů jsou vyloučeny ty návrhy, které nějak nesplnily podmínky. Ty zbylé pak porota zhodnotí, stanoví jejich pořadí a rozdělí předem stanovené soutěžní ceny. Pak se vrátí (pokud to ovšem není podmínkami předem vyloučeno, to se také někdy stává) k posouzení oněch na počátku vyřazených návrhů a podívá se, zda v nich obsažená řešení nejsou náhodou natolik přínosná, že by stálo za to se jimi zabývat. Takový návrh tedy může být za jistých podmínek odměněn mimo soutěž.

Návrhy tedy byly odevzdány a porotou posouzeny, ceny rozděleny a vyplaceny. Tím byla výše definovaná smlouva mezi vyhlašovatelem a soutěžícími naplněna. Zdůrazněme si slovo naplněna. - Protože soudný a rozumný vyhlašovatel si ponechal otevřená zadní vrátka aponechal si možnost uvažovat o realizaci i jiného než vítězného návrhu. To nemusí být přímo zlý úmysl, k takovému postupu jej mohou vést třeba ekonomická hlediska. Vítězný návrh je sice naprosto skvělý, ale on na jeho realizaci nemá dostatek finančních prostředků, proto se chtě nechtě musí spokojit třeba právě s tím, který je druhý, třetí, atd. Dodejme však, že v rámci všeobecné slušnosti by to však měl být některý z oceněných či odměněných návrhů.

Problém nastane, jestliže vyhlašovatel v podmínkách soutěže slíbí, že nejlépe hodnocený návrh bude realizován. Pak nemá kam uhnout a "soutěžní smlouva" je naplněna až tehdy, když sautorem vítězného návrhu uzavře smlouvu na práce související s přípravou projektové dokumentace.

Vraťme se k soutěži na Národní knihovnu a odpovězme si na otázku, zda ve světle toho, co jsme si řekli o pravidlech takového soutěžení, byla či nebyla regulérní.

V závazné části soutěžních podmínek bylo mmj. výslovně uvedeno, že skladiště národních konzervačních fondů musí být umístěna v nadzemních podlažích a že z hlediska minimalizace rizik nesmí být jádro konzervačních fondů umístěno v podzemních podlažích. Tomu se nelze divit, protože z hlediska knihovního provozu je daleko jednodušší a tím i méně nákladné ochránit sbírky před potenciálním zničením nad zemí než pod zemí. (Vzpomeňme třeba nenávratně ztracených fondů Národního technického muzea, které ve Vysočanech zničila poslední povodeň.) A nejen to. Na pozemcích určených pro stavbu knihovny nelze kutat příliš do hloubky, protože téměř na dotyk bude sousedit s podzemní částí městského okruhu nazývaného tunel Blanka.

Přesto všechno označila porota za vítězný návrh dílo architekta Jana Kaplického - návrh, který prokazatelně porušil závazné podmínky soutěže, vyjádřené v části B – soutěžní program vodstavci 2.1 – Národní konzervační fondy a odstavci 2.4 – Specifika vybraných skladišť aprovozů ve správě OSOF. Podle pravidel měl být návrh č. 297 (Kaplický a kol.) vyloučen zposuzování. Aprotože Národní knihovna jako vyhlašovatel deklarovala, že o dalších pracích bude jednat POUZE s vítězem soutěže, neměl by to být Jan Kaplický, byť se ředitel Ježek dnes domnívá, že potřebuje "obě levé" a byť by byl Kaplického návrh posouzen mimo soutěž jako architektonicky, technicky i provozně mimořádný.

Nestalo se. Kaplický zvítězil a soutěž tedy nebyla regulérní. Obrázek o tom, zda je za takových okolností plánované vynakládání peněz z veřejného rozpočtu zákonné, si udělejte sami.

* * * * * *

Tak to bylo pár slov k soutěži. Příště si povíme jak se primátor Prahy MUDr. Bém nechal zastupovat v porotě, o hrozící mezinárodní ostudě, o zlovolných zastupitelích, kteří chtějí rozhodovat, a také opotenciální možnosti přesunout chobotnici do jiného moře. Proto nezapomeňte sledovat webovou mutaci Hradeckého deníku!