Jestli „přetížení“ správci veřejných věcí zaměstnaní na kraji, radnici i v parlamentu svou práci neodzívají. Jestli pro vlivného politika platí přírodní zákony. Tam, kde běžný smrtelník – zedník, učitel nebo lékař – po minimálně osmihodinové pracovní době mele z posledního, nastupuje politik v radosti a s plesáním do další šichty na jiné židli. Jestli je vlastně politika dost únavná práce.

Dělalo se to vždycky: prebendy a pašalíky nabízející kumulace funkcí v senátu, ve vedení kraje či větších měst jsou opravdu tučné a proto lákavé. Svého času je současně čerpali třeba na kraji i v senátu zaměstnaní Lubomír Franc či Josef Táborský, dnes třeba senátor a vicehejtman Martin Červíček, senátor i starosta Jan Sobotka nebo poslanci/starostové Ivan Adamec či Jan Birke. Těch jmen a situací je daleko, daleko víc.

Úspěšný politik se zkušenostmi komunálního politika přece má zastupovat kraj či okresní město ve vedení státu, zní jasná, otřepaná logika zastánců násobného řešení několikanásobně placených politiků. A tolik se zase neušetří, když budou jen na jedné židli, ne?

Ale ušetří. Dost třeba na opravu pár silnic, po kterých bloudí jejich unavené oči mezi Prahou a Trutnovem, Náchodem či Vrchlabím, mohou mínit ti z druhého tábora.

Velkej čáp se často mýlí a kráčí možná bahnitými vodami dotačních podvodů, ale v tomhle má pravdu: makejte! Do trolejbusu k vykoukanému řidiči, který se předchozí noci vysiloval schůzováním v parlamentu na další plný úvazek, byste taky nastoupit nechtěli. Vyberte si, kde chcete zúročit své zkušenosti a dělejte to pořádně. Nekumulujte!