Před budovou bývalé Koželužské školy, dnes strojní průmyslovky, postavené v letech 1923 – 24 podle návrhů Josefa Gočára, stojí figury Koželuha a Jircháře od sochaře Josefa Škody. Gočár zprvu se sochami nepočítal, na prvních plánech nejsou zakresleny ani sokly. Rozhodně nemohl uvažovat o spolupráci s Josefem Škodou, ten byl totiž ještě studentem sochařství na pražské akademii. Přesto podstavce dne 24. srpna 1924, v den slavnostního otevření školy, před budovou zatím prázdné stály. Definitivní sochy byly osazeny v roce 1930 a v jedné z výročních zpráv školy jsou jejich fotografie označeny přesně jako koželuh falcíř a koželuh s kosou.

Škola byla velkou chloubou Hradce. Dosud se museli koželuzi jezdit vzdělávat do saského Freibergu nebo italského Turína. Budova měla v učebnách i dílnách nábytek na míru, temnou fotografickou komoru, přípravnu, místo pro sbírky chemické i fyzikální, mechanickou laboratoř se supermoderním měřicím strojem dovezeným až z Frankfurtu. Mokré i suché dílny továrny obsahovaly to nejmodernější, co se v oboru používalo. Potahovací stroje, sušárny, brousicí a blanžírovací stroje, lešticí stroje, dvouválcové stroje na kadeření, měřiče vlhkosti i teploty vzduchu, americký žehlicí lis, stroje na lícování a podvalování.
Zacházení se stroji museli studenti postupně zvládnout. Studovali tu dva roky, v dílnách trávili víc než dvacet hodin týdně. V dalších dvaceti hodinách probírali chemii anorganickou i analytickou, fyziku, počty, botaniku, vlastivědu, měřičství, zoologii, češtinu a němčinu. Také základy strojnictví a elektrotechniky, koželužství, koželužské stroje, účetnictví, občanskou nauku a národní hospodářství. Zpracovávali kůže jelenice, dančiny, srnčiny, kůzlečiny, ale i teletiny, psiny, zmetkovice, koziny, koniny, vepřovice, jalovičiny, býkovice, volovice, kraviny, králičiny, ondatry a kočky. Dokázali si poradit i s kůžemi z hadů, ještěrek, úhořů, krokodýlů a žraloků. Kůže zpracovávali hladké nebo velur, technické, spodní, svrchní, podešvové, nábytkové i do automobilů, podšívkové, galanterní, kabátové, knihařské a kožešiny. Pracovali s kůží solenou, sušenou i suchoslanou. Tužší kůže a jim odpovídající technologie používal koželuh (černokožešník), jemné rukavičkářské jirchy zpracovával jirchář (bělokožešník). Mohla by tu být i socha zámišníka, který se specializoval na divokou zvěř a vyráběl jelenice a měkké prací usně oblekové. Dalším oborem bylo vydělávání a barvení kožešin.

Koželužství je pokládáno za jedno z nejstarších a nejdůležitějších řemesel. Z rodiny koželuha a jircháře pocházel nejslavnější dramatik Británie, William Shakespeare. Škodovy sochy odrážejí dobový sociální zájem, vidíme před sebou mladíky, kteří trávili ve škole svůj čas od rána do večera a intenzivně pracovali fyzicky. Strávili tu svá tovaryšská léta a zpravidla se stávali úspěšnými podnikateli. Sochař vyjádřil jejich těžkou práci, ke které museli přistupovat s pokorou (skloněná hlava) a zároveň s profesionálním sebevědomím (vzpřímená hlava). Oblékl je do kvalitních látek a pevných bot. Kůži jejich zástěr i měkkou vypracovávanou kožešinu vystihl v pískovci výborně.