Českoslovenští legionáři. Lidé, o kterých mladá generace ani neví, že existovali. Je to pro ně vzdálená historie. Hradecký deník nechce, aby se na tyto statečné muže zapomnělo. Proto ve spolupráci s historiky Státního okresního archivu v Hradci Králové připravil nový seriál. Ten přibližuje osudy některých legionářů, kteří pocházeli z Hradecka, nebo se jejich životní dráha s tímto regionem významně protnula. Jedním z takových mužů je i rodák z východočeských Rosnic Bohumír Tuhý. Díky jeho perfektně vedeným deníkům můžeme i po tolika desítkách let vnímat silné emoční situace, do kterých se vojáci na frontách první světové války dostávali.

Do školy chodil ve Všestarech

Bohumír Tuhý se narodil 20. listopadu 1889 ve východočeských Rosnicích v rodině kováře. Od roku 1895 navštěvoval obecnou školu ve Všestarech, poté se vyučil ševcem u rosnického obuvníka Václava Fejgla. K Bohumíru Tuhému se váže mnoho profesí. Bývalý italský legionář toho po válce stihl opravdu hodně – byl posléze prvorepublikovým četníkem, sběratelem zbraní, hradeckým muzejníkem, konzervátorem sbírky zbraní a také rosnickým kronikářem. My se však zaměříme na jeho legionářskou minulost.

Z Hradce Králové na frontu do Haliče

Do jeho dalšího života významně zasáhlo vypuknutí první světové války, protože už v červenci 1914 opouští svou rodinu. Je totiž povolán k 18. pěšímu pluku do Hradce Králové. Brzy poté odjíždí do Haliče, kde poprvé okusil bitevní vřavu. Své válečné zážitky a silné emocionální dojmy si zaznamenává do deníků, který si vede velmi pečlivě. „Exploze šrapnelů ve vzduchu, granátů na zemi, palba z pušek a krátké záblesky z těchto jsou něčím hrozným, jak člověka demoralizují…,“ čteme v jednom z jeho deníkových záznamů. Již v srpnu 1914 je během průzkumu poraněn a poté odeslán do týlu na doléčení. Začátkem listopadu byl znovu povolán na východní frontu, kde byl záhy při mohutné ruské ofenzivě zasažen do ruky.

Člen dobrovolnických sborů v Itálii

Po nucené rekonvalescenci je rozkazem poslán na italské bojiště k 10. setnině jako nosič raněných. Nejen neustálé vojenské střety s protivníkem, ale i drsné podmínky italských Alp vyvolávaly u Bohumíra Tuhého a jeho spolubojovníků časté pocity beznaděje: „My jsme také v jámě, ač pod námi je voda, sedíme na bobku přikrčení ku stěně až některý zbloudilec přiletí a učiní již konec tomu životu…,“ poznamenal si do svých zápisků. Při italské ofenzivě v listopadu 1915 Italové Bohumíra Tuhého spolu s dalšími rakousko–uherskými vojáky zajali a další měsíce strávili v zajateckých táborech. Po neustálém střídání táborů je Bohumír Tuhý v srpnu 1917 přemístěn do zajateckého střediska Padule, kam Italové shromažďovali zejména zajaté Čechy a Slováky. Zde je posléze založen Československý dobrovolnický sbor, do kterého se Bohumír Tuhý ihned přihlásil. Italové však váhali s povolením samostatné československé armády na italském území, naopak si přáli vytvoření pouze pomocných oddílů plně podléhajících italskému velení. Proto v březnu 1918 Tuhý odjíždí s druhým praporem „pouze“ na provádění opevňovacích prácí na frontu.

Válečný kříž za službu v legiích

K obratu v postoji italské vlády k otázce legií došlo již v dubnu 1918, kdy oficiálně souhlasila s vybudováním československé armády na svém území. Bohumír Tuhý po prodělání vojenského výcviku v Assisi vstoupil ještě v dubnu do střeleckého pluku. V červnu byl dislokován s ostatními spolubojovníky u obce Heledo a závěr války prožil na frontě u Gardského jezera. V srpnu 1918 získal hodnost desátníka. Bohumír Tuhý se do vlasti vrátil v prosinci 1918, za svoji činnost v legiích obdržel mimo jiné italský kříž „Merita di Guerra“.

Text: R. Pokorný, J. Pavlík, okresní archiv

Redakční úprava: Martin Brabec