Českoslovenští legionáři. Lidé, o kterých mladá generace ani neví, že existovali. Je to pro ni vzdálená historie. Hradecký deník nechce, aby se na tyto statečné muže zapomnělo. Proto ve spolupráci s historiky Státního okresního archivu připravil nový seriál. Ten přiblíží osudy některých legionářů, kteří pocházeli z Hradecka.

Obraz monarchie? Císař i Cimrman

S odstupem času se poslední desetiletí habsburské monarchie i celé období takzvané první republiky dnešním generacím slévá v polomytický, snad až pohádkový svět Járy Cimrmana, rady Vacátka nebo starého roztomilého mocnáře a tatíčka Masaryka.

Je tedy těžké představit si, v jakém ostrém protikladu a napětí se obě státní formy – snaha o udržení monarchie a naproti tomu nadšení pro samostatnou republiku – nacházely.

Stát se legionářem totiž znamenalo pasovat sám sebe do role psance a vlastizrádce. A to vše pro ideu samostatného státu Čechů a Slováků.

Byrokracie a také problémy s Němci

Po dlouhá desetiletí uplatňovaný český austroslavismus, poměrně dlouhé období relativní prosperity a postupující demokratické reformy přivedly tehdejší českou společnost na začátku slibného dvacátého století do pozice, kdy s likvidací stávající státní formy nepočítal reálně žádný český politický subjekt.

Stále nenaplněné požadavky po federalizaci soustátí a po odstranění nespravedlivého daňového zatížení českých zemí naplňovaly politický prostor i mysl prostých občanů mnohými výhradami a nespokojeností.

Lidé chtěli také reformy zkostnatělé byrokracie a především armády, zároveň žádali řešení situace silného národnostního střetávání s minoritními Němci.

Nikdo však asi nečekal, že staletá monarchie připadající již ve své době mnohým zahraničním turistům jako jakási pohádková země, kde čas plyne jinak, odpočítává již poslední necelá dvě desetiletí svého života.

Za své přesvědčení nasazovali život

Avšak první světová válka, na jejímž vypuknutí se rakousko- uherská diplomacie v pozici slona v porcelánu zásadním způsobem podepsala, neskutečná jatka světového konfliktu a stále hroznější situace v zázemí, kde začaly selhávat základní státní funkce, přivodily situaci zcela novou.

Nyní se každý muž musel sám sebe ptát na význam slova vlast, národ, čest, strach a smrt.

Osudy legionářů jsou příběhy lidí, kteří se rozhodli své přesvědčení prosazovat s nasazením vlastního života.

Bez ohledu na vlastní politické přesvědčení musíme všichni uznat, že stojíme před obrazem v našich moderních dějinách výjimečným.

Vojenský heroismus a později nutně často osvědčené hrdinství osobní i občanské dělají z legionářů téma, které si zaslouží neupadnout v zapomnění.

Hrdé i zatracované označení legionář

Mnohé z dnešních problémů, kterými žije naše společnost, by jim připadaly malicherné, z následného vývoje státní myšlenky a formy, pro kterou obětovali mnozí z nich život, by jistě nebyli nadšeni. Stejně tak většině z nás je vzdáleno obětování se pro vyšší myšlenku a politický cíl, pro národní či státní zájmy.

Avšak historie, třebaže zřejmě není tak dobrou učitelkou, jak předpokládali klasici, nám umožňuje dialog a zamyšlení přes tok času.

A tak se podívejme na osudy několika mužů spojených s hradeckým regionem, kteří nesli hrdé i zatracované označení legionář.

Díl první: Muž, který už v roce 1919 dostal nejvyšší státní vyznamenání, zemřel na následky brutálních výslechů nacistů

Svinary- Bohumil Jan Šrámek se po urputných bojích v občanskou válkou zmítaném Rusku vrátil do Československa až v roce 1920. Ani za druhé světové války nezůstal B. J. Šrámek lhostejný k osudu své země a zapojil se do odbojové organizace Obrana národa. Poté byl však zatčen gestapem a mučen.

Ale začněme od začátku. Bohumil Jan Šrámek byl rodákem ze Svinar na Královéhradecku, kde se 23. února narodil zdejšímu chalupníkovi Janovi a jeho ženě Anně Bohumile, rozené Rýdlové.

Navštěvoval hradeckou obchodní akademii. Ve školním roce 1913/1914 úspěšně odmaturoval a ihned poté, v červenci, odešel se svým kamarádem za prací do ciziny.

Cesta ho zavedla až do Moskvy, kde ho během pobytu u jeho strýce zastihl i začátek první světové války.

Již 21. srpna 1914 vstupuje Šrámek do formující se České družiny. Podílí se na jejích rozvědkách, je vyznamenán a povýšen na mladšího poddůstojníka.

V červenci roku 1917 se stává důstojníkem 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova a v srpnu 1917 důstojníkem (praporečníkem) 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého. V prosinci 1917 je pak jmenován velitelem 2. kulometného oddílu „Kolta“, vybaveného francouzskými kulomety Chauchat ráže 8mm.

Jeho služební postup nekončí, na podzim 1918 je již kapitánem, v srpnu 1919 velitelem kulometného praporu a v březnu 1920 velitelem 1. praporu 4. střeleckého pluku.

Za své bojové zásluhy obdržel 17. srpna 1919 Řád M. R. Štefánika „Sokol“ s meči, tehdy nejvyšší československé vyznamenání.

Do vlasti se vrací v červnu 1920 po několikaměsíční cestě parníkem Amerika z Vladivostoku. Válka pro něho však ještě nekončí, neboť je nasazen do bojových akcí na Podkarpatské Rusi.

V době první republiky zůstal Šrámek věrný armádě, působil střídavě na Podkarpatské Rusi i ve východních Čechách většinou ve funkci velitele praporu. Od dubna 1928 v hodnosti podplukovníka.

Po mobilizaci a okupaci země se zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Zdařilo se mu vyhnout zatčení až do 15. srpna 1944, kdy ho gestapo zatklo, brutálně vyslýchalo a nakonec internovalo v terezínské pevnosti.

I když se šťastně dočkal osvobození, přišel do rodných Svinar jako lidská troska, zubožený, bezzubý a s prudkou otevřenou tuberkulózou.

Šestnáctého května roku 1946 na pražské Bulovce umírá. In memoriam byl povýšen do hodnosti plukovníka. Jeho krajané mu v obci ještě stačili v květnu 1947 odhalit na rodném domě pamětní desku.

R. Pokorný, J. Pavlík, okresní archiv

Redakční úprava: Martin Brabec