František Probošt se narodil 8. prosince 1890 ve vesničce Radostov Anně a Václavu Proboštovým, kteří žili v domku čp. 7. Oba rodiče byli katolíci, proto nechali malého synka nedlouho poté pokřtít. Po absolvování obecné školy mohl mladý František díky podpoře svých rodičů a osobním předpokladům studovat na královéhradecké reálce. S ohledem na zalíbení v práci s dětmi se rozhodl pokračovat studiem na Učitelském ústavu v Hradci Králové, po jeho zdárném ukončení učil na obecné škole.

V souvislosti s vypuknutím první světové války musel narukovat v roce 1915 do c. k. rakousko – uherské armády. Díky absolvování poddůstojnického kurzu dosáhl hodnosti praporčíka a přidělili ho k 22. pěšímu pluku dislokovanému v dalmatském městečku Sinj. Do italského zajetí padl při ofenzivě v srpnu 1917 u Gorice. Po prodělání výslechů, kterými se italští zpravodajští důstojníci snažili získat strategické informace o nepříteli, které by následně využili při plánování bojových operací, skončil v internačním středisku pro zajatce. Do zajateckých táborů se od roku 1917 umísťovali zajatí vojáci dle národnosti, aby nedocházelo k vzájemným konfliktům.

S ohledem na zdlouhavá jednání o formování československých legií v Itálii zůstávala situace Čechů velmi žalostná, přes jejich snahu zapojit se do bojů po boku Italů byla většina umístěna v zajateckých táborech. Italové měli zájem jen o část zajatců, které využívali pro nebezpečné výzvědné úkoly na frontě. Další část zajatců se přihlásila do pracovních oddílů, které se podílely na budování vojenských zákopů, opevnění či odklízení trosek.

František Probošt se přihlásil do vznikajícího pracovního praporu, s nímž v březnu 1918 opustil tábor v Padule. V dubnu 1918 dospěla jednání o povolení formování československých legií na italském území k zdárnému konci, a proto již na sklonku tohoto měsíce byl F. Probošt zařazen v hodnosti podporučíka k 1. rotě 32. československého střeleckého pluku.

S ohledem na tíživou situaci na frontě, kde rakousko-uherské velení plánovalo ofenzivu, proběhlo brzké nasazení legií na frontu. Dle rozhodnutí italského velení došlo k rozmístění 32. pluku do hornaté oblasti Gardského jezera, kde se posléze účastnil tvrdých bojů o jednotlivé vyvýšeniny. F. Probošt velel četě, s níž musel několikrát bojovat proti přesile rakouských vojáků. Při obraně strategicky důležitých skalnatých míst využívali jeskyní a důmyslný systém chodeb, který je alespoň částečně chránil před dělostřeleckou palbou a plamenomety nepřítele.

Jejich statečnost v boji, v často i bezvýchodných situacích, posilovalo vědomí, že nesmí padnout do rakouského zajetí, neboť jim hrozila smrt jako vlastizrádcům mocnářství. Za statečnost v boji nadřízení rozhodli o povýšení Františka Probošta na poručíka.

Do vlasti se vrátil se svými spolubojovníky v posledních prosincových dnech roku 1918. Nově vzniklá Československá republika naléhavě potřebovala legionáře k obraně svých nových hranic. F. Probošt proto nadále zůstal ve vojenské službě a odešel bojovat na Slovensko, kde panovala kritická situace v souvislosti s pronikáním maďarských vojsk.

Text: R. Pokorný,
J. Pavlík, okresní archiv