Děkujeme, odcházíme – slova, která jsou v posledních dnech skloňována snad ve všech českých médiích. Tisíce lékařů se rozhodly kvůli nízkým platům a špatně fungujícímu systému k podání výpovědi. Jen v hradecké fakultní nemocnici jich je 186. Co je k tomuto závažnému rozhodnutí vedlo a jaké za něj ponesou následky chceme sledovat v našem seriálu, kdy v Deníku představíme příběhy několika lékařů, kteří možná za pár týdnů zdravotnické zařízení opustí. Na úvod přinášíme jejich zdůvodnění k podání výpovědí.

Hradec Králové – Špatné ohodnocení lékařů je dědictvím socialismu. Po revoluci se medicína rychle rozvíjela a nadšení lékařů z tohoto pokroku částečně kompenzovalo frustraci z nízkých platů. Gratulovat si mohli politici, zdravotní péče vyšplhala na evropskou úroveň, přičemž náklady na odbornou práci zůstaly relativně nízké.

Postupně se zvětšoval rozpor mezi možnostmi medicíny a ochotou společnosti investovat více peněz do léčby svých nemocných. Kolem zdravotnictví se přirozeně roztočil velký byznys, z kterého profitují farmaceutické firmy, výrobci přístrojů i stavbaři. Svůj díl peněz a důležitosti chtějí i manažeři, kontroloři, úředníci. Není na tom nic špatného, má to ale jeden háček. V tomto pokřiveném systému, který je zdrojem bohatství pro mnohé, zůstali ti základní nositelé know-how, tj. lékaři, nějak mimo.

Co s tím? Všichni chtějí své zisky, koláč je jen jeden, a lékařům už zdánlivě přidat nelze. Naopak, vynořuje se potřeba jim přistřihnout křídla v nekonečném utrácení peněz pro pacienty. Vždyť každá práce lékaře - léčba, diagnostika, záchrana života i péče o umírající - to vše znamená pro zaměstnavatele výdej peněz.

Z pohledu ekonoma zbytečné výdaje, většinu zdravotní spotřeby konzumují lidé ke konci života, návratnost je nulová. A tak je manažery kladen důraz na „odpovědnost“ lékařů za dodržení finančních limitů a administrativní procesy v nemocnici, méně již na léčebné výsledky. Snaha být dobrým a obětavým lékařem může znamenat stát se problematickým zaměstnancem. Práci lékařů často hodnotí různí „kontroloři kvality“, hlídající správné umístění razítek, počty podpisů a vyplněných formulářů.

A výsledek? Adekvátní finanční satisfakce stále nepřichází, lékařské umění je vydáváno za standardizovaný, téměř výrobní proces, pacient za klienta a mimořádné nasazení je zesměšňováno. Systém vzdělávání se hroutí. Lékaři ztrácí motivaci přinášet oběti v tomto sobeckém systému. Poslední šancí je zoufalý protest, předložit politikům své požadavky pod tlakem. Volí tržně nejčistší, ale pro sebe nejnebezpečnější formu: hrozbu výpovědí z práce. Politici reagují ignorancí, posléze arogancí. Lékaři mají mít trpělivost, čekat na reformy. Zárukou je pouhý slib ministra, jeho deklarace vlastní slušnosti a pracovitosti. Brzy však následuje zastrašování, ostouzení a opovržení z úst ministra zdravotnictví i prezidenta republiky.

K spolehnutí se na pouhý slib je třeba důvěry, kde ji však lékaři při takové rétorice představitelů státu mají vzít? Začínají chápat, že vyvzdorovat si ohodnocení na politicích, v jejichž žebříčku hodnot stojí práce zdravotníků velmi nízko, bude obtížné. Akce dostává nový rozměr, rozrůstá se, lékaři skutečně dávají výpovědi a trvají na nich. Ministr stále nechápe, že nejde jen o odboráře a jen o platy. Jde o protest lékařského stavu proti uměle nízké ceně vysoce kvalifikované práce a způsobu, jakým je s lékaři jednáno.

Situace pomalu spěje k 1.březnu. Počet výpovědí je takový, že nastane katastrofická nouze o lékařské ošetření, jaká zde nikdy nebyla. Lékaři s úžasem pozorují, jak ministerstvo bagatelizuje situaci a přichází chaoticky s nereálnými scénáři. Sílí u nich podezření, že ani zdraví občanů nemá pro vládu žádnou hodnotu, nedůvěra se prohlubuje, sliby už k smíru jistě stačit nebudou.

Kdo ustoupí? Lékaři nemají kolektivně co ztratit, nemusí však vydržet individuální nátlak. Vláda má tři možnosti. První cestou je uznat cenu té práce, navýšit platy lékařů a odvrátit krizi.

Druhou cestou je přesvědčit veřejnost, že neustupování nátlaku a šetření penězi jsou prioritami, pro které stojí za to podstoupit nějaké to poškození zdraví i ztratit lidské životy. Třetí cestou je katastrofu uvítat a využít k trvalému zhoršení a redukci zdravotní péče (tzv. restrukturalizaci) a tím se zbavit problému podfinancování zdravotnictví. V každém případě bude mít situace hluboký vliv na další směřování zdravotnictví. Záleží i na veřejnosti, zda to bude v prospěch pacientů.

Jaroslav Cerman,
lékař fakultní nemocnice