To, co se jen o něco později začalo dít v ulicích Hradce Králové, zachytil na unikátních záběrech své kamery Petr Kučera. Sice je už poznamenal čas, ale i ony jsou cenným dokumentem, co se ve městě odehrávalo. Brázdí jím těžká vojenská technika, lidé se srocují, tabulky v ulicích jsou zamalované, na budovách i ve výlohách prodejen se objevují nápisy v češtině i ruštině: Okupanti, táhněte domů, Lidé bděte… Popsán je i podstavec tanku, památník osvobození města Rudou armádou. Na Bílé věži, jedné z dominant Hradce Králové, vlaje černá vlajka…

„My přijeli 20. srpna z dovolené a v 5 ráno mě tchán probudil, že nás napadli Rusové. Doma jsme neměli nic k jídlu, to byl průšvih protože lidé mysleli, že bude válka, a tak jsem musela stát dlouhou frontu na chleba, před potravinami lidé kupovali sůl, svíčky a další, jak byli zvyklí z války. Měla jsem dvě malé děti a asi jsem žádná hrdinka nebyla, měla jsem hrozný strach, to si pamatuji dodnes,“ vybavuje si Irena Pavlíčková z Hradce Králové.

Srpen 1968 v Hradci Králové.
'Nesměli jsme ven. Jenže kdo uhlídá jedenáctiletého kluka?'

Šok, Zmatení, strach, panika, to byly asi nejčastější pocity, jaké lidé tehdy prožívali. Hltali každou informaci. „Děkujeme hradeckému rozhlasu,“ i tento nápis bylo možné spatřit ve výlohách.

„21. srpna v 68. roce jsem byl u rozhlasu v Hradci Králové se svou současnou ženou. Sídlil ve vile v dnešní Vrchlického ulici. Přijel tam obrněný transportér. Ulice ale byla plná lidí, vzápětí tak odjel pryč,“ vzpomíná na 21. srpen 1968 dnes sedmdesátiletý Zbyněk.

Výstava Srpen 1968 v dokumentech doby byla otevřena symbolicky 20. srpna ve 23.15 hodin, právě v tu dobu, kdy před 40 lety vstoupila první okupační vojska na území Československa
Před čtyřiceti lety obsadili Hradecko okupanti s tanky

„Já, Hradečák, tehdy žil v Praze Hloubětín. Bylo mi 22, krátce po vojně. Toho rána jsem šel do práce v ČKD na Českomoravské. Pěšky, protože tramvaje nejezdily. Přemítal jsem nad dlažbou posekanou, zdálo se mi, pásy tanků. Teprva kolega, kterého jsem střídal na směně, mi vysvětlil, že jde o okupaci. A protože svolil vzít za mne směnu, já se tam vydal. Teprve v Karlíně jsem začínal chápat,“ podělil se o své vzpomínky na srpen 1968 také Stanislav Slezák.

„Přes koleje stály tanky. Na Václaváku davy lidí, ale nic moc se tam nedělo. A tak jsem se vydal na Vinohrady k Rozhlasu. V postranní Mánesovce stála kolona náklaďáků a obrněných transportérů plných Rusáků a já začal (podobně jako jiní) obcházet a přesvědčovat,“ pokračuje.

Mluvil prý tehdy výborně rusky: „Vojáčci na mne nereagovali, Kalašnikovy na koleni v pohotovosti. Až jeden kapitán na výčitky: Što nam vy, bratia ruskije, sdelali? První věta od nich: Ja ně Rus, ja Ukrajiněc. Ani to jsem tehdy ještě nepochopil. A dali jsme se do rozhovoru. Já se mu snažil vysvětlit, že žádná kontrarevoluce se u nás nekoná a on mi vysvětlil, proč jsou tady. Jsme v ohrožení Západem. Na hranicích stojí německé a americké tanky. A naše armáda je nebojeschopná. Třetina je na vycházkách, třetina také - načerno a poslední třetina spí bez bot. Nepřesvědčil jsem ho.“

Výstava Srpen 1968 v dokumentech doby byla otevřena symbolicky 20. srpna ve 23.15 hodin, právě v tu dobu, kdy před 40 lety vstoupila první okupační vojska na území Československa
Okupanti chtěli od lidí na hradeckém letišti vodu i elektřinu. Nepochodili

Události v Praze byly hodně dramatické.

„U Rozhlasu už se střílelo, hořel dům, který vzplanul od muničního náklaďáku, co ho zapálili stateční teenageři (později 6 uhořelých obyvatel bylo započítáno do obětí okupantů). Střílelo se i u Národního muzea. Naproti v Domě potravin se usídlil nejspíš nějaký štáb. Před ním v půlkruhu asi třicet vojáků, Kalašnikovy proti davu. Když se lidé přiblížili, začali jim střílet na hlavy. Dav couvl. Ale za ním bylo prostě muzeum. Tolik k tomu záštiplnému střílení do naší národní památky,“ líčí pamětník.

„Na Václaváku už hořely na některých tancích sudy se zásobní naftou. S tím nic už nenadělám, usoudil jsem a vydal se zpátky do práce vystřídat kolegu. Takže taky žádný hrdina. Jen na mne od té doby nikdo nesměl promluvit rusky a teprve při rozpadu SSSR jsem pochopil ono „Ja ně Rus, ja Ukrajiněc“ i to, že tam každý druhý měl svůj rodný jazyk a s tou mou ruštinou a tou jejich to nemuselo být tak vynikající,“ dodává Stanislav Slezák z Hradce Králové.