Prožila období padesátých let a na vlastní kůži okusila, jaké to je být dcerou politického vězně. Viktorie Melicharová z Hradce Králové má dnes tři děti, šest vnoučat a spolu s dalšími ženami podobného osudu byla v 50. letech malým dítětem.
Nyní poskytla svoji výpověď pro natáčení audiovizuálních archivních rozhovorů, které slouží jako podklad pro plánovaný dokumentární film, jehož výrobu a financování organizuje Sunfilm Productions s.r.o. a natáčí jej osm studentů FAMU. „Od konce ledna do dubna tohoto roku natáčíme přes 30 rozhovorů s dcerami politických vězňů 50. let 20. století z ČR i Slovenska a některé z nich budou nejspíše užity i ve zvažovaném dokumentu,“ upřesnila producentka Zuzana Dražilová. Kořeny nápadu však sahají až do roku 1999, kdy se poprvé začala utvářet skupina žen, které si prožily období, kdy jejich otcové či matky byli politickými vězni. „Kontakty na tyto ženy jsem získala počátkem roku 2007 od Jany Švehlové, která s dcerami nepřátel státu 50. let spolupracuje ve svépomocné skupině a dala ji sama dohromady,“ přiblížila. Viktorie Melicharová je jednou z žen, jež si dobu perzekuce pamatuje velice dobře. „Bylo mi šestnáct let, když jsme byli vysídleni a otec byl následně zadržen a zavřen na jedenáct let za velezradu,“ prozradila. Život se jí rázem změnil. Po maturitě sice nastoupila na vysokou školu, ale v druhém semestru ji jako „personu non grata“ vyhodili. „Bylo to těžké. Ale děti politických vězňů by o sobě měly dát vědět. Je nás mnohem víc, avšak zatím o sobě nevíme,“ uzavírá.
(mb, sir)
. . .