Deník získal exkluzivní rozhovor s mužem, který byl na přelomu tisíciletí předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a poté i předsedou vlády ČR.
Jak pohlížíte na přímou volbu prezidenta?
Myslím si, že v tak důležité věci je rozhodující mínění osmi a půl milionu oprávněných voličů, daleko více než mínění 281 poslance a senátora. Tím spíše, že volič vás nepodrazí. Ten řekne, zda vás chce či nikoli, a nelze ho zkorumpovat, protože v celé republice není tolik peněz, abyste podplatil takové množství lidí. Kromě toho v současné situaci uvádím jako argument proti parlamentní volbě fakt, že v posledních prezidentských volbách byl rozdíl jeden nebo dva hlasy, takže hrozí reálné nebezpečí, že by o příští hlavě státu rozhodla Kristýna Kočí se svou známou inteligencí a charakterem.
Co říkáte na fungování současné koalice?
Vladimír Mečiar měl kdysi docela hezké přísloví o stupňování slova nepřítel. První stupeň je nepřítel. Druhý stupeň je úhlavní nepřítel a třetí stupeň je koaliční partner. Já zastávám názor, že koalice má být pokud možno jednočlenná, to znamená složená z jedné jediné politické strany, která vyhrála volby, a dokázala si zajistit podporu druhé nejsilnější strany. Tím pádem odpadají rozmíšky mezi koaličními partnery, které jsou o to silnější, čím podobnější je vedení těchto koaličních stran. Jinými slovy: ty strany zápasí o stejného voliče a musí ukazovat svaly, aby tomu voliči dokázali, že mají jedině správný názor.
Když se ohlédnete na dobu, kdy jste působil v ČSSD, jak tuto stranu vnímáte dnes?
Myslím si, že v ní převážili slabí politici, ať už to byl Stanislav Gross nebo Vladimír Špidla. Obávám se, že tato tendence dosud pokračuje, ale každá strana je nesena určitou centrální myšlenkou. V případě sociální demokracie je to myšlenka mezilidské solidarity a tato myšlenka vítězí dokonce vzdor případným slabým politikům v čele těchto stran.
Dokážete přiblížit okolnosti, které v České republice povedou k ekonomickému růstu?
Jedinou přijatelnou variantu k obnovení ekonomického růstu vidím v orientaci na investice, místo často zbytečné a plýtvavé spotřeby. Podíl investic ve výdajích centrálního rozpočtu klesl za posledních deset let z 30 na 10 procent. Evidentně jsme podinvestovaná ekonomika. Skutečný hospodářský růst je nesen investicemi, které vytvářejí nová pracovní místa. Spotřeba prakticky žádná nová pracovní místa nevytváří. Takže dokud budeme populisticky nadbíhat, ať už sliby o snižování daní nebo sliby o zvýšení sociálních dávek některým méně inteligentním voličům, tak dále podlomíme investice a tím v budoucnosti zbrzdíme hospodářský růst a možnost nejen snižování nezaměstnanosti, ale i růstu životní úrovně.
Kudy vede cesta k překonání současné ekonomické krize?
Ekonomická krize není celosvětová, ale je euro – americká. Protože Rusko, Čína a Brazílie nebo Indie zatím krizí příliš zasaženy nebyly. Na druhé straně by bylo iluzí domnívat se, že opatření v české ekonomice mohou zcela kompenzovat třeba to, že Evropská unie a evropská ekonomika je v určité krizi. Nicméně mohou tuto krizi zmírnit, a proto je třeba toto opatření, rozumné opatření investičního charakteru, dělat podle známého hesla: Místo proklínání tmy je zapotřebí zapálit alespoň jednu svíčku.
Jaký je váš názor na přijetí eura?
Je to bezpředmětná otázka
z toho důvodu, že přijetí eura vyžaduje splnění dvou podmínek. První podmínka je mít pořádek ve veřejných financích, což nemáme. Druhá podmínka je projít dvouletým přechodným obdobím, kdy bude stabilizován kurz koruny vůči euru. Protože ani jedna z těchto podmínek není splněna, považuji za zbytečné o euru diskutovat. Kdysi jsem řekl, že můj odhad, optimistický odhad, k přijetí eura je nejdříve v roce 2017. A zatím na tomto odhadu nemám co měnit.
Jste prognostik: jak podle vás skončí Evropská unie?
Skončí dalším posílením, protože až dosud každá krize Evropskou unii posílila. Myslím, že integrační proces bude pokračovat, že vyvrcholí v evropskou federaci, nikoli ovšem evropský unitární stát, který bych si nepřál. To znamená ve federaci, která bude mít jednotnou zahraniční a obrannou politiku, jednotnou sociální politiku a jednotnou politiku ekonomickou.
Může v daném systému dojít
k potlačení korupce?
Ano, ale pouze tehdy, bude-li přijat zákon o prokázání původu příjmu a majetku, který je obdobný s některými analogickými západoevropskými a americkými zákony, a který jsem jako aktivní politik neúspěšně třikrát prosazoval v parlamentě, protože se proti němu vždy postavila pravice. Mimochodem, ten zákon byl už v Česku přijat v roce 1919. Pod tímto zákonem jsou podepsáni T. G. Masaryk, Karel Kramář a tehdejší ministr financí Alois Rašín.
Před časem s vámi Robert Sedláček natočil film Miloš Zeman, nekrolog politika, oslava Vysočiny. Jak se vám s filmaři spolupracovalo?
Velmi dobře. Roberta Sedláčka si vážím. Robert mimo jiné také natočil film, byť nikoli dokumentární, o Husákovi, a doufám, že až se budou psát dějiny České republiky nebo Československa, že nebudu s Husákem srovnáván jinak než právě v tom smyslu, že jsme měli stejného režiséra. U filmu byla tenkrát provedena cenzura, kterou i Robert Sedláček odsoudil s tím, že je to svinstvo. Nicméně, když pak Česká televize dokument vysílala, tak cenzurní zásah byl odstraněn.
Co říkáte na českou a obecně mediální realitu. Změnil se váš vztah k českým novinářům?
Naprosto ne. Dám vám jeden příklad. Jakýsi bulvární deník nedávno zveřejnil, že moje dcera Kateřina, které je teď 18 let, chodí s Filipem Kratochvílem, synem Lucie Bílé, kterému je 16 let. Moje dcera mi sdělila, a nemám důvod jí nevěřit, že Filipa Kratochvíla vůbec nezná a kromě toho by nikdy nechodila se šestnáctiletým klukem, protože cituji: „Nejsem pedofilní,“ konec citátu. Takže i na tomto drobném příkladu vidíte, že novináři si občas vymýšlejí.
Když se řekne český člověk, co vás napadne?
Český člověk je člověk, který má smysl pro humor. Nesouhlasím s těmi, kdo Švejka považují za podřadnou nebo dokonce odsouzeníhodnou kategorii. Švejk je totiž jediná literární postava, která byla inteligentní a předstírala, že je blb. Zatímco jiné literární postavy jsou blbé a předstírají, že jsou inteligentní.
Miloš Zeman se narodil 28. září 1944 v Kolíně. Za svůj život zastával význačné funkce v oblasti prognostiky, ekonomiky a politiky. V roce 1998 – 2002 působil jako předseda vlády, v letech 1996- 1998 byl předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jako předseda České strany sociálně demokratické vedl stranu v letech 1993 – 2001. Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta České republiky v roce 2003 odešel na sedm let z politiky. V březnu 2010 se stal předsedou nově založené Strany Práv Občanů Zemanovci – na funkci rezignoval po parlamentních volbách 2010, ve kterých se strana nedostala do sněmovny. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má syna Davida a z druhého dceru Kateřinu.
Staří Římané říkali, že demokracie není optimální forma vlády. Co by vám připadalo nejschůdnější?
Churchill kdysi řekl, že demokracie je nejlepší ze špatných způsobů vlády. My jsme v historii už vyzkoušeli monarchii, vyzkoušeli jsme jak monarchii konstituční, tak monarchii absolutistickou, vyzkoušeli jsme různé formy diktatury či totality. A když to srovnáte s úspěchem či spíše neúspěchem těchto forem, tak musíte pokrčit rameny a říci, že přes všechny nedostatky měl Churchill pravdu. A jde jenom o to, jaká demokracie by měla být. Znovu se vracím ke švédskému, ale i švýcarskému modelu. Švýcarsko je do značné míry zemí přímé demokracie, založené i na systému referend, a to i referend kantonálních. Když se dívám na naše občany na jedné straně a naše politiky na straně druhé, tak se trochu obávám, že inteligence našich občanů je vyšší než inteligence našich politiků, takže o některých věcech by v těch referendech měli rozhodovat spíše občané než politici.
Jaké máte životní krédo a jaká je vaše životní filozofie?
Mé krédo jsem přijal od Juana Ramona Jimeneze. Zní následovně: „Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč.“ Myslím, že jsem to naplnil svým životem. Za komunistického režimu jsem byl třikrát, za jeho kritiku, vyhozený z práce. Paradoxně naposledy po článku v Technickém magazínu v září 1989. Byl jsem kritikem kuponové privatizace, kterou tehdy většina národa obdivovala. Mohl bych pokračovat dál. Ale na druhé straně jsem nechtěl zůstat jenom u kritiky. Kritika má smysl pouze tehdy, když vedle ní položíte nějakou pozitivní alternativu.
Co odpovíte, když se vás zeptám na víru?
Jsem tolerantní ateista. Nemohu vyloučit, že existuje nějaká vyšší inteligence než je inteligence lidská, že je někde ve vesmíru. Pochybuji však, že s námi zatím komunikuje. A pokud jde o náboženské texty, tak Nový zákon pokládám za skvělé filozofické dílo s tím, že se samozřejmě domnívám, že Ježíš byl člověk, nikoli Syn boží, že to byl filozof par excellence, který jako každý kacíř a člověk, který přichází s novou myšlenkou, je nutně v první fázi kacířem a byl za svoje myšlenky postižen. Říká se, že myšlenka má tři vývojové fáze. V první fázi se říká, že je to nesmysl. V druhé fázi se říká, že je to něco, na čem by něco mohlo být. A v třetí fázi se říká, že je to banalita. Například, že se Země točí kolem Slunce byla věc, za kterou se upalovalo, viz Giordano Bruno. Pak se o tom začalo diskutovat, a když teď sdělíte lidem objev, že se Země točí kolem Slunce, tak každý pokrčí rameny a řekne: „Proč mně to říkáš, to je obecně známo“.
Píšete v současnosti nějakou knihu?
Nepíši žádnou knihu, protože jsem příliš líný. A taky se domnívám, že všechno podstatné jsem už napsal. Na druhé straně, když ode mě nakladatelé pořád chtějí knihy na politická témata, tak sním o tom, že jednou napíši knihu s názvem Umění stárnout, a že tato kniha bude zcela nepolitická. A bude o tom, jak člověk může vychutnávat podzim svého života.
Jak hodnotíte přínos dvou nových vládních stran – Věcí veřejných a TOP 09?
TOP 09 kupodivu předložili velmi nepopulární program a získali 17 procent voličů. Věci veřejné předložily velmi populární program a získaly 11 procent voličů. Musím uznat, i když s programem TOP 09 nesouhlasím, že v zásadě plní svůj program, zatímco naopak Věci veřejné svůj zdánlivě populární program neplní. Uvedu jako příklad, že měly v programu majetková přiznání, ale vůbec se neodvážily ani navrhnout tento bod k projednání v současné vládě.
Co byste vzkázal politickým přeběhlíkům, kterými se česká politika jenom hemží?
Termín přeběhlík můžeme chápat ve dvojím významu. Buď přebíhá někdo z vaší strany ke konkurenci – a v tomto případě se používá termín přeběhlík, zatímco když někdo přebíhá od konkurence k vám, tak mu říkáte konstruktivní poslanec. Rozhodně jsem pro sjednocení terminologie. Buď všem říkejme konstruktivní poslanci nebo všem říkejme přeběhlíci. Topolánkova vláda byla postavena na hlasech dvou tehdy sociálně demokratických poslanců. Pád Topolánkovy vlády, mimo jiné, způsobily dvě zelené poslankyně, a pokud se nemýlím, tak dva nebo tři poslanci ODS. Byli tedy všichni přeběhlíci, či se jednalo o konstruktivní poslance? Sjednoťme terminologii.
Jaký byl váš vztah k nedávno zesnulému bývalému prezidentovi Václavu Havlovi?
Z jedné strany to byla úcta i respekt, a přitom nesouhlas s jeho některými konkrétními kroky. Ale tyto kroky, podle mého názoru, nesnižují celkovou velikost Václava Havla. Kdybych měl ten nesouhlas vyjmenovat, mluvil bych o amnestii, která byla příliš rozsáhlá, mluvil bych o omluvě sudetským Němcům, mluvil bych o kritice temných slušovických žilek, zatímco ve skutečnosti Slušovice byl ostrov, nebo spíš ostrůvek tržní ekonomiky v tehdejším komunistickém marasmu. Znovu opakuji, že není na světě člověk ten, s kterým byste souhlasil ve všech bodech. A říkám, že Václav Havel byl velká a významná osobnost.
Dá se soudobá politická scéna ještě rozdělovat na pravici a levici?
Zcela určitě ano. Již jsem řekl, že centrální myšlenkou levice je myšlenka hodnoty mezilidské solidarity, což také znamená silný veřejný sektor a investice do školství, zdravotnictví financované z relativně vyšších daní. Pro mě je příkladem Švédsko, které má nejvyšší daně v Evropě a přitom má druhou nejvyšší konkurenceschopnost, hned po Švýcarsku. Za posledních deset let o polovinu snížilo svůj státní dluh. Pravice naopak akcentuje hodnotu individuálního úspěchu. Já tuto hodnotu plně uznávám, ale nedomnívám se, že úspěch jedněch má být vykoupen neúspěchem druhých, protože to odporuje myšlence výše uvedené solidarity. Úspěch Tomáše Bati byl například současně úspěchem jeho spolupracovníků.
Proč myslíte, že se s některými kauzami v médiích manipuluje a jiné se takříkajíc spláchnou?
Splachování těch kauz má takový zvláštní mechanismus. Kauza se otevře a potom je přehlušena další kauzou. To znamená, že zde máme nekonečný seriál počátečních kroků, které nikam nevedou. Vezměte si například kauzu PromoPro Saši Vondry. Kauza se s velkým humbukem otevřela a dneska o ní nikdo nemluví, ani nebyla řádně vyšetřena, a to samozřejmě platí o všech dalších kauzách.
Nemyslíte si, že někteří novináři jsou napojeni na vládní strany?
Nemám žádné důkazy o tom, že by novináři dostávali příspěvky od vládních nebo opozičních stran. A také by se chovali sebevražedně, kdyby to přiznali. Právě proto onen již zmíněný zákon o prokázání původu příjmu a majetku by odhalil, který novinář je případně na výplatní listině té či oné politické strany.
Když byla sametová revoluce, tvrdili její vůdci, že s nápravou českého národa to bude na několik generací. Myslíte, že se společnost mění k lepšímu, nebo je neustále potřeba brát zřetel na českého člověka s jeho mentalitou, charakterem a povahou?
V každé společnosti, která prošla revolucí, trvalo několik generací, než si lidé zvykli na nový systém, respektive nový režim. Takže takové tvrzení není nic nového. Na druhé straně se domnívám, a viděl jsem to například na besedě se studenty politologie, že ta nová generace je svým způsobem daleko, v dobrém slova smyslu, idealističtější než ta otrávená generace střední a starší - a je to tak dobře.