Kliknutím zvětšíteNovobydžovský čtverec, neckyáda, divadlo, společenské akce, fotbal. Váš život je docela pestrý a člověk si takřka žádnou akci v okolí Nového Bydžova bez jména Mirek Tupec neumí představit. Jak k této „kumulaci“ funkcí vlastně došlo?
Na Novobydžovsko jsem přišel v roce 1983 a potkal jsem tady úžasnou partu lidí neboli stejnou krevní skupinu lidí jako já. Žili aktivním společenským životem jako já. Hrálo se divadlo Malých forem, dělaly se různé akce. A to se mi zalíbilo a chtěl jsem se všeho účastnit. A už mi to zůstalo.
Zůstala vám i láska k Divadlu Járy Cimrmana. Kde se vzala?
To je láska na celý život. Tento styl divadla a humoru mě oslovil hned napoprvé. Je to něco tak krásného. A to hlavně v dnešní době, která toho moc krásného nenabízí. Je to laskavý humor, který hladí po duši a dává lidem jenom to dobré.
Jak sám říkáte, máte teď nedožitých sedmašedesát let. Jak dlouho trvá vaše láska k cimrmanovskému humoru?
Trvá už přes polovinu mého života. Datuje se do doby, kdy jsem se právě v osmdesátých letech minulého století přistěhoval na Novobydžovsko a poznal jsem tu tu partu úžasných lidí a stal se součástí zdejší ochotnické scény. A někdy v roce 1985 nás, tedy zdejší divadlo, poctilo návštěvou Divadlo Járy Cimrmana se svoji hrou Vražda v salónním coupé. Ještě předtím, než přijeli, tak jsem, jelikož mě někdy napadají různé nápady, i když to jsou někdy voloviny, sedl a napsal do Divadla Járy Cimrmana, že pokud přijedou, tak bych měl strašnou radost, kdybych je mohl uvítat u sebe v hostinci v Zábědově.
A dostal se váš dopis na úrodnou půdu?
Už když jsem ho psal, tak jsem nedoufal. Ale jednoho krásného sobotního odpoledne – ťuky ťuk na okýnko. Za ním parta lidí. Tak jsem vyšel ven a nestačil se divit. Oni to Cimrmani.
A kdo přesně?
Nerad bych na někoho zapomněl, ale co vím, tak tu byl Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka a, čehož si vážím ze všeho nejvíc, Jaroslav Weigel. Na tuto návštěvu mám někdy, ale už nevím kde, i hmatatelnou památku. Při té památní návštěvě se pan Jaroslav Weigel osobně chopil kladívka, hřebíčku a pověsil na zeď předem připravenou repliku nápisu z hospody U Sirotků - Lepší pivo v žaludku, nežli voda na plicích. Pak jsem se s nimi sešel ještě několikrát a bylo to vždycky krátké, ale srdečné. A na takový věci se nedá zapomenout.
Narazil jste na Jaroslava Weigela. Když vás člověk potká, tak jste jako jeho mladší bratr. A když promluvíte, iluze s panem Weigelem je takřka dokonalá. Asi si toho všímají i jiní lidé?
Aniž bych se o to snažil, tak na to lidi narážejí. Je to pro mě obrovská čest. Ale každému říkám, že s panem Weigelem nemám nic společného, možná tak trošku ksift.
Jaroslav Weigel nás navždy opustil před dvěma lety a Divadlo Járy Cimrmana, i kvůli neutuchajícímu zájmu, stále nabírá nové členy. Nenapadlo vás opět sednout a napsat dopis a ucházet se o jedno místo ve vaší oblíbené scéně?
Občas mě opravdu napadají kraviny, ale tohle bych divadlu, ani národu nemohl udělat.
Mirek Tupec je Cimrmanem duší i tělem. A jako by vypadl z oka svému vzoru Jaroslavu Weigelovi.
Ještě se vrátím do osmdesátých let. Zlí jazykové tvrdí, že právě v Bydžově Cimrmani našli třídní knihu?
Je to pravda. Když tu Divadlo Járy Cimrmana přijelo se svým kusem Vyšetřování třídní knihy, tak se u nás našli vtipálci, kteří jim „ztracenou“ třídní knihu našli. Ve scéně, kdy Zdeněk Svěrák, coby kantor, odchází ze scény s hrozbou, že pokud se kniha nenajde, bude zle, tak se po chvíli vrací a kniha tam samozřejmě není. Ovšem tehdy se jeden náš nejmenovaný kolega převlékl za žáčka a třídní knihu donesl na katedru.
A jak to dopadlo?
Právě tehdy se ukázala genialita pana Svěráka. Přišel, s odporem knihu vzal, prohlédl a pravil: No samozřejmě, jenom desky, ty nešly spláchnout, že?“ A pokračovalo se dál.
Láska k tomuto humoru vás vedla i k tomu, že jste se sám pasoval do role samozvaného předsedy České společnosti cimrmanologické. Jak k tomu došlo?
Když vás nikdo nechce zvolit, tak se musíte zvolit sám.
Kromě Cimrmanů, co ještě obsáhnete ve vašem pestrém životě?
Je toho víc. Například nedávno jsem uspořádal neckyádu. Přes čtvrt století také dělám v nedalekých Skřivanech do mládežnického sportu, kdy se snažím vychovávat mladé fotbalisty. Navíc, kde se tady v Bydžově co šustne, tak já se snažím být u toho.
Třeba u pocty Elišky Junkové, kdy ji v Bydžově již dvě desetiletí vzdáváte hold jejím memoriálem.
V tom však nemám prsty. Všechno začalo tím, kdy můj dlouholetý kamarád a souputník Pavel Klepač, který je platonicky zamilovaný do Elišky Junkové, přišel s tím, že obnovíme tradici, která tady kdysi byla a že se pokusíme znova udělat Novobydžovský čtverec. A v roce 1996 se to všechno podařilo. Byl odstartován první obnovený ročník auto moto veterán závodu Novobydžovský čtverec.
A co Cimrmanova pláž?
Když jsem se stal samozvaným předsedou Cimrmanovské společnosti, tak jsem vymýšlel akci, která by byla důstojná osobnosti Járy Cimrmana. V roce 1999 se mi podařilo objevit úžasnou přírodní lokalitu u obce Skřivany a tam 6. ledna 2001 ve 13:30 jsem otevřel první veřejnou lidovou pláž, pláž Járy Cimrmana. Bylo asi pět centimetrů vody, bylo to velmi hezký. A ono se to chytlo a dodnes, tedy pokud tu neřádí ten prevít covid-19, se vždy v zimě na jeden den tato pláž otevře. A můžouj ji poznat lidé i v blízkém i dalekém okolí. Pláž je totiž putovní.
Podívejte se na Pláž Járy Cimrmana v Novém Bydžově a Týništi nad Orlicí:
Nechci končit skepticky, ale celý ansámbl Járy Cimrmana jsou už přeci jenom páni v letech. Nebojíte se, že až opustí prkna, která znamenají svět, zmizí i podstatná část českého humoru?
Doufám, že český humor jen tak nezanikne. Ale máte pravdu v tom, že některý humor, který je nám dnes předkládaný, nemá s humorem nic společného. Moc mě štve a uráží, že někdo si s humorem spojuje sexismus, lascivnost a vulgaritu. Humor má lidem přinášet radost a rozptýlení od starostí běžného života. Nevyčerpatelnou studnicí takového humoru a laskavosti je právě fenomén Cimrman. Ale až Cimrmani postupně odejdou, tak doufám, že český humor nikdy nezmizí.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
