Bývalý prezident Václav Havel, který v neděli ve věku 75 let zemřel na své milované chalupě na Hrádečku, ovlivnil během svého života a hlavně po sametové revoluci řadu lidí, věřících i bez vyznání. Jak ale na Havla nahlížela církev, tak nejen na to jsme se zeptali Tomáše MOLNÁRA (na snímku), trutnovského faráře Českobratrské církve evangelické.

Kdy a kde jste se setkal s Václavem Havlem a při jaké příležitosti to bylo?
S Václavem Havlem jsem se setkal jen letmo kdysi v Praze v nějaké hospodě. Pak se také mihl u nás v antikvariátě v Dlážděné ulici, kde jsem léta pracoval. Takže říkat, či chlubit se tím, že jsem znal Václava Havla osobně, by bylo vlastně velmi nemístné a já se tím nehodlám ozdobit.

Jaký na vás udělal dojem?
Byl jsem tenkrát mladík a mladíci bývají ponořeni do sebe. Takže asi v tu chvíli nijaký zvláštní. Navíc jakákoli vzpomínka je ovlivněna pozdější dobou, kdy se stal první tváří sametové revoluce a později prezidentem. Byl to člověk a, to mu budiž řečeno ke cti, podle všeho, podle svědectví mých mnohých přátel, kteří s ním byli v pravidelném kontaktu, člověkem zůstal občanem, jak sám říkal. Nikdy se nestal papalášem. To se mnohým, kteří z disentu vyšli, nepodařilo a už vůbec raději nemluvím o těch ostatních.

Jak podle vás vaše církev Havla vnímala?
Kladu si za čest být v církvi, která je demokratická z principu. Proto mluvit za církev, jak vnímala jako celek Havla, si netroufám. Mám-li přece jen cosi vyjádřit, pak jeho důraz na pravdu a lásku je důrazem křesťanským, či se k těmto pojmům Českobratrská církev evangelická odvolává a jejich pravý význam stále hledá a snaží se naplňovat. Myslím, že Václav Havel věděl, že pravdu s velkým „P“ nevlastní a že jde o to, aby Pravda vlastnila jej. Myslím, že věděl, že o lásku s velkým „L” vždy jen usilujeme a že jí, to je tragika člověka, jsme naplněni ještě stále příliš málo. A přesto právě o pravdě a lásce mluvil jako o hodnotách, které musí zvítězit a zvítězí, a to i přes mnohá úskalí, kterými musí svět projít. Takový optimismus navzdory nevalné realitě společnosti, světa za minulého režimu i v současnosti jistě sdílíme také.

Jak vzpomínáte na dobu disentu a undergroundu?
Jako na dobu, ve které bylo možné setkávání a společné bytí lidí, kteří jsou si dnes dosti vzdáleni. Stupidita estébáků a všelijakých uličních výborů byla děsivá. Ale víc pro mne znamenalo tohle prosté setkávání. Takže světe, div se, nevzpomínám na tu dobu s hořkostí.

Jaký vliv podle vás měl Havel na lidi na Trutnovsku, kde často pobýval?
To si netroufám vůbec odhadnout.

Co jste říkal Havlovi jako politikovi?
Jak už jsem řekl. Zůstal člověkem, občanem, byl otevřený jiným názorům a nechával je zaznít, tedy byl důsledným demokratem. A sám takovou demokracii pro sebe žádal a v jejím rámci dělal svá rozhodnutí. S některými mohl člověk zcela souhlasit, u jiných váhal, u dalších měl jiný názor. Tak to je. Do politiky také, zdá se mi, vnášel slušnost a poctivost. To jsou hodnoty, pro které je v lidech málo úrodné půdy, takže se musí pečlivě pěstovat a hnojit. Moc se to v současné době nedaří, takže leckde vidíme a zažívám nepoctivost a hulvátství.

Chystá vaše církev nějaké vzpomínkové akce k uctění bývalého prezidenta?
Naše Českobratrská církev evangelická vydala tiskové prohlášení ke skonu Václava Havla, které najdete na našich stránkách. Zádušní mše nesloužíme. Myslím, že jistě bude prohlášení Synodní rady naší církve čteno o svátcích při bohoslužbách. V Trutnově určitě. A o Václavu Havlovi budeme společně mluvit.

Jaký odkaz podle vás Václav Havel zanechal naší společnosti?
Tři věci pokládám za nejpodstatnější: tu první jsem už zmínil, jeho důraz na Pravdu a Lásku. Lidé by měli promýšlet stále hlouběji, co to znamená a jak to proměňuje společnost. Ta druhá je „moc bezmocných“. Je to moc, které se všichni mocní nebo ti, kteří o moc usilují, musí bát a to je dobře. Třetí věcí je klíčový význam slova pro člověka a společnost. Jsou to zároveň hodnoty, které koření v tom, z čeho vyrůstá evropská společnost, totiž v křesťanství, a to křesťanství předně reformačního ražení. Proto jsou mi tyto hodnoty blízké a mám za to, že jsou odkazem Václava Havla nejpodstatnějším.