První dny samostatnosti se ve městě nad soutokem Labe a Orlice odehrály bez lynčů či vyřizování účtů. Ale nebylo k tomu daleko. Než však mocnářství padlo, událo se toho v Hradci Králové roku 1918 dost. V lednu 1918 propukla krize v zásobování potravinami a uhlím. Na špatnou situaci reagovala sociální demokracie vyhlášením jednodenní generální stávky na 22. ledna 1918. Situace obyvatel města byla totiž již opravdu tristní a především nemajetné vrstvy byly zasaženy velmi těžce. Již v roce 1916 chybělo šestitisícovému městu přes 2 000 mužů odvelených na frontu, ceny všech základních potravin na místních trzích a v obchodech vzrostly od začátku války o 300 až 600 procent. Nejhorší však bylo, že tyto potraviny a prostředky nutné k životu nebylo možné sehnat.
Na demonstraci, která se uskutečnila na Velkém náměstí, dorazilo 5 tisíc občanů, převážně dělníků z hradeckých továren. Hlavním řečníkem se stal sociálně demokratický poslanec Jaroš, který mimo jiné inicioval vyslání deputace na c. k. okresní hejtmanství s požadavky demonstrujících. K významnému otevřenému projevu nesouhlasu s dalším pokračováním válečných akcí i s vnitropolitickým vývojem monarchie došlo v Hradci Králové na 1. máje, kdy při veřejných proklamacích, kromě stále opakujících se sociálních požadavků demonstrujících, zazněly i jasné cíle týkající se politické svrchovanosti českého národa.
Špatnou situaci ještě více zdramatizoval výskyt španělské chřipky. Ta nakonec vedla k tomu, že na začátku října došlo k uzavření hradeckých středních škol. Další generální stávka se uskutečnila 14. října, kterou se socialistické strany, jež stály za její organizací, pokusily na některých místech změnit ve státní převrat a vyhlásit tak samostatnou republiku.
Hrozba lynče i vojenského zásahu
A přišel 28. říjen…
Na něj později vzpomínal historik Ladislav Domečka, který v Osvětě lidu z roku 1933 napsal: „Když dne 28. října odpůle došla do Hradce Králové zpráva o převratu v Praze a prohlášení samostatnosti československého státu, vzbudila u všech přítomných Čechů radost a jásot. K večeru čeští důstojníci a vojáci utrhávali kokardy se svých čapek a po nich šlapali a ozdobovali se trikolorami v barvách českých a slovanských. Davy lidu i venkovského chodily městem, na Velkém náměstí řečnilo se proti Vídni a na domech vlály prapory v barvách českých a slovanských a nosily se i odznaky americké. Mládež strhovala plechové rakouské orly a házela je do Labe.“
O den později, 29. října, nově ustanovený národní výbor rozhodl jmenovat prozatímním správcem okresního hejtmanství dosavadního c. k. vrchního komisaře Emanuela Pacovského, který měl jako první úkol propustit dva zaměstnance okresního hejtmanství, kteří byli známí svou bezmeznou oddaností k mocnářství. Konkrétně se jednalo o vojenského referenta Jana Trykara a jeho sekretářku Annu Ebenhochovou. Tato schválená opatření přitom vycházela z aktuální situace, neboť značná část veřejnosti se bouřila proti nepotrestání jejich prohřešků vůči zásadám slušného a nestranného úřadování. Hrozilo také nebezpečí, že rozvášněné davy vykonají sami lidový soud nad těmito provinilci.
Ovšem nebezpečí hrozilo i na samotném Velkém náměstí, které se zaplnilo 35 tisícovým davem. Ve zdejších kasárnách se totiž v té době nacházel 39. maďarský pěší pluk, který byl na pokyn velení v plné pohotovosti a připraven kdykoliv zasáhnou. V dopoledních hodinách 29. října generál Friedl ještě velmi reálně zvažoval vojenský zásah proti povstalcům. V tomto jeho názoru jej podporovali major Weiss, místní velitel, a dělostřelecký plukovník Raser, velitel maďarského pluku. Tento maďarský velitel pluku dokonce projevil názor: „že v hodině udělá pořádek v celém Hradci.“
Uherský pěší pluk disponoval přibližně sedmi sty plně vyzbrojenými muži a navíc i kulometnou rotou. Navíc se v Hradci nacházelo okolo tří stovek dělostřelců šesti náhradních německých baterií. Proti nim by se případně postavila chabá šedesátka českých dělostřelců s několika pistolemi a 4 děly bez ostrého střeliva a pár marodících pěšáků. Deputace národního výboru tedy podrobně informovala velení pluku o vyhlášení samostatného Československého státu a jménem národního výboru požádala generála Friedla, aby nařídil odzbrojení vojska a jeho umístění do kasáren, do uklidnění situace. Generál zpočátku tyto požadavky razantně odmítal a snažil se o telefonické spojení se sborovým velitelstvím v Litoměřicích, jež by případně schválilo jeho vojenský zásah. Spojení se však nepodařilo navázat. Později se generál Friedl onárodnímu výboru podvolil. Major Weiss však zbraně odmítl složit. U maďarských vojáků se však brzy začala objevovat nechuť dále setrvávat ve městě. A to i z toho důvodu, že se mezi nimi rozšířila zpráva o probíhající revoluci v Maďarsku, začala většina požadovat urychlený návrat do vlasti.
Paradox doby
K odzbrojení vojska došlo 30. Října po poledni, kdy se na okresním hejtmanství dohodly podmínky odchodu pluku. Vojsko mělo odejít beze zbraní, důstojníci si mohli ponechat šavle a pistole. Národní výbor rovněž zaručil všem důstojníkům i řadovým vojákům bezpečný a klidný odchod, což však nebylo v některých případech snadné. Zejména ve spojitosti s problematickou postavou majora Weisse. Kvůli němu se již předchozí den srotil dav lidí před budovou vojenského velitelství a požadoval jeho vydání. Paradoxem tak je, že když později došlo k převozu neoblíbeného majora Weisse z Hradce Králové, byl pod ochranou členů Sokola.
Na bouřlivé říjnové dny roku 1918 zavzpomínal i redaktor Kraje královéhradeckého Max Leonier: „Nebylo slavnějšího dne nad 29. říjen 1918. Každému zářila radost z očí a každý hledal způsob, jakým by radost tuto dal otevřeně najevo.“ Jeho slova v roce 1933 doplnil i Ladislav Domečka: „Byl tedy měsíc říjen před 15 lety v Hradci Králové bohatý tolika událostmi, jako snad žádný jiný měsíc v jeho dějinách.“
(Pozn.: Text byl z části čerpán z rozsáhlé studie Jiřího Pavlíka a Radka Pokorného ze Státního okresního archivu v Hradci Králové.)