Každý z nás lidí, chce-li v životě obstát, měl by se naučit chtít řešit problémy, které přicházely, přicházejí a budou přicházet. Škoda, že se tomuto chtění neučí děti ve škole a mnohé informace jim jsou naservírovány na podnose a ten se jim přinese až pod nos.

Jenomže na podnose jsou mnohdy informace sice potřebné, ale nezáživné. A tak se ve škole často stává, že se žáčci před podnosem s informacemi zastaví a rozhodně nemají zájem si něco z tácu uzobnout.

Jsem učitelkou malých dětí a musím říci, že mě učit děti stále baví. Trychtýř na nalévání informací jsem dávno zahodila a přemýšlím, jak děti namotivovat, aby se učily rády. Tak jako žokejové před Velkou pardubickou musí dřít, aby přeskočili Taxis, pustila jsem se i já do tréninku a studuji na Karlově univerzitě, jak naučit děti chtění překonávat překážky, aby bylo pro ně přeskočení Taxisu normální přirozenou záležitostí.

Začít studovat po čtyřicítce s lidmi o generaci mladšími je přinejmenším málo obvyklé. Mnoho kolegů bohužel nevidí dřinu, ale leží jim v žaludku vyšší titul. To jsou bohužel nástrahy, které s sebou trénink na Taxis přináší. Ale vidina toho, že poznatky přinesou své ovoce a děti si budou chtít uzobnout z tácu poznání – to snad stojí za to! (špa)