Život nám klade do cesty nejrůznější překážky stále, ale takový první větší životní zlom mě potkal v patnácti letech po přestupu do Prahy na střední školu. Já, do té doby jedináček žijící se svojí rodinou v Hradci Králové, jsem se ocitl daleko od rodičů, v cizím velkém městě, na internátě s šesti spolubydlícími.
I když člověk jezdí na víkendy domů, tak přes týden je v podstatě odkázaný jenom sám na sebe. Většinu lidí podobná situace potká až v osmnácti letech při přijetí na vysokou školu a to má člověk už více rozumu a životních zkušeností.
V patnácti, kdy jsem byl ještě dítě, to pro mě nebylo snadné. Ze začátku mě často trápila samota, občas možná ukápla i nějaká slza, ale s odstupem času hodnotím toto období kladně. Čím dříve se člověk naučí stát na vlastních nohách a být zodpovědným, tím lépe.
Život je přece o neustálém překonávání sebe sama, není to jen procházka růžovým sadem.
(ad)
