„Na našem sportu je úžasný to, že když se vám nedaří, tak přijde protihráč a poradí, což si myslím, že v žádném jiném sportu nezažijete,“ uvažuje Vladimír Koreček, který přijel z nedalekých Hořic. Vrhači nožů od pátku obsadili část kempu a pod klenbou borovice rozestavěli terče. Ty tvoří vlastně borovicová kola uřezaná z kmenů a nich jsou nastříkané soustředné kruhy.

Petr Dědek, majitel HC Dynamo Pardubice.
Křivá obvinění a nepravdy. Město stojí za hradeckým hokejovým klubem

Zázemí soutěže tvoří dva otevřené stany, v jednom se čepuje pivo a podává třeba guláš nebo tlačenka, vedle mezi jednotlivými disciplínami soutěžící posedávají a klábosí.

„Dělám i kovařinu a před lety jsem začal dělat nože na házení. Říkal jsem si, že pokud chci udělat dobrej nůž, tak bych ho měl umět i házet. Vědět, jak se má točit, jakou má mít váhu,“ vysvětluje Vladimír Koreček, jak se před osmi lety ke svému koníčku dostal. Dnes objíždí tři, čtyři soutěže ročně: „Pro mě je to spíš, jako bych jel na tramp a potkal se s těmi kluky někde u ohně.“

Nůž musí být pružný a tupý

V soutěži se používají dva druhy nožů – jedny při hodu normálně rotují, druhé pak letí v podstatě jako šipka. Soutěží se také se jednoručními sekerami a velké dvoubřité se pak hází obouruč. „Nože se dělají z oceli, která se používá na listová péra u aut. Není křehká, když narazí to něčeho tvrdého, tak se nezlomí, což je pro nás důležité,“ vysvětluje kovář od Hořic. Nože jsou celokovové, ploché a mají sice dva břity, ale ostří jsou tupá. Důležitá je špička, kterou se zapichují do terčů. Za nůž, který se odrazí, žádné body v soutěži nejsou.

Vrhání je relax a kompenzace sedavé práce

Srdcem a duší hradeckého klání je Radim Drtílek. Vysoký, štíhlý muž nosí tmavé brýle a jeho tvář zdobí černý plnovous. V civilním životě je programátor. „Pokud sedíte celý den za počítačem, tak potřebujete fyzické vybití a vrhání nožů je pro mě to pravé,“ vysvětluje a občas během našeho rozhovoru ochotně poradí některému ze čtyřicítky soutěžících. Zhruba polovina přijela z ciziny. Ze Slovenska, Polska, Německa, Švýcarska, Francie, Itálie a Velké Británie. „Původem je to vlastně zálesácká dovednost, rozvíjelo se to tady už za první republiky se začátky trampingu,“ uvažuje Radim Drtílek.

Na Stříbrném rybníku se soutěžilo od pátku do neděle ve 20 disciplínách. „Teď se hází třeba Walkback, postupně se vrhá z pěti vzdáleností. Je vlastně královská disciplína. Těžké je to v tom, že se hází z různých vzdáleností, a to je opravdu těžké.“ Další atraktivní soutěží je třeba duel. Soutěžící stojí vedle sebe, nůž musí tasit od opasku a zasáhnout terč. Pavoukem vzhůru pak postupuje ten rychlejší. Vrhání nožů pak doplňují sekery a disciplína, kdy se bičem sestřelují prázdné brokové patrony.

Špičkoví vrhači trénují několikrát týdně

Vrhání nožů je ryze amatérský sport, soutěžící si vše platí, ti nejlepší dostanou medaili. Rozpočet soutěže skončí ideálně nulou. „Je to vlastně kamarádský sport, nedělal bych to, kdyby šlo jenom o nějaké body. Známe se skrz celý svět, máme prostě kamarády po Evropě, ale i z Ameriky, Austrálie. Je to pro nás druhá rodina,“ vyznává se Radim Drtílek. Ostatně vedle je už připravené dřevo na táborák. „Večer se udělá oheň a prostě se pečou špekáčky a dost často k tomu je i kytara,“ připomíná trampské kořeny sportu hradecký programátor.

V ZUŠ Střezina probíhá rozsáhlá rekonstrukce
Rekonstrukce ZUŠ Střezina vstoupila do druhé fáze, promění se hudební pavilony

Vášni vrhání nožů podlehl před 17 lety i pan Milan, nikdo mu tady neřekne jinak než Čejen: „Tu přezdívku jsem dostal už před vojnou, měl jsem dlouhé vlasy, posiloval jsem, prostě jsem vypadal jako indián,“ směje se 57letý muž z Rýmařova. Patří u nás k nejlepším vrhačům a trénuje alespoň jednou týdně. „Dřív to bylo častěji. Dnes když mám chuť, tak si třeba uvařím kafe, dám si pivo a na zahradě si chvíli zaházím. Hlava je čistá, mozek spolupracuje s paží a je to pohoda,“ říká Čejen, který se za rok vydá zhruba na sedm soutěží: „Každý druhý víkend si jedu zahrát na indiány. Užívám si víkend v přírodě se stejně zaměřenými kamarády, je to prostě fajn,“ říká pan Milan spokojeně. V půli července se pak český tým chystá na mistrovství světa v Anglii.

Vrhači jsou prostě parta kamarádů, ale soutěž, je soutěž. Třeba Radim Drtílek si ruce podobně jako sportovní lezci potírá v horkém víkendovém dni magneziem: „Aby nůž vždycky z ruky vykouzlil pokaždé stejně. Nůž moc nesmí lepit a nesmí ani v ruce moc klouzat.“

Víc než polovina vrhačů přijela z ciziny

Cizinci tvoří víc než polovinu startovního pole. Třeba Němec s křestním jménem Wolf přijel od Frankfurtu. Ve vrhání nožů soutěží už třetím rokem. „Vždycky jsem měl nože rád, mám vztah k bojovým uměním, a tak jsem začal házet. Bavilo mě to a pak jsem si řekl, proč se nezkusit zlepšit a poznat lidi se stejnou vášní, a tak jsem se vydal na první soutěž. Prostě tenhle koníček miluju, je kolem toho skvělá komunita,“ přiznává 36letý tesař, který je v Hradci už podruhé: „Potkáš tady vlastně stejné lidi, jako na jiných soutěžích. Ale Česko mám rádi, jste hodně pohostinní a otevření. A skvělá je i organizace.“

Ilustrační fotografie.
Přehled letních uzavírek na Hradecku. Víme, přes které silnice neprojedete

A podobně mluví i Ivano Debono. Cesta z rodné Itálie mu zabrala 10 hodin. „Užívám si české pivo, jinde se tolik u soutěže nepije, ale tady je to tak nějak samozřejmé a to pivo máte skvělé,“ směje se 24letý obráběč kovů, který soutěží třetím rokem. Nikdo opilý se tady ale nenajde. Během soutěže se pečlivě, dodržují bezpečnostní pravidla. Přece jenom, vzduchem tady létají nože a sekery.