„Na první světový pohár jsme jeli v roce devadesát tři – čtyři v malým autě. Poprvé jsme byli v Rakousku v Alpách. Koukali jsme na ty kopce. Nechápal jsem, jak jsou vysoké," usmívá se. „Bydleli jsme v nejrozpadlejším baráku, dole byl rockový klub."

„Dneska je ten sport prostě jinde," dodá.

Ano, v době, kdy závodil, byl sám sobě trenérem, manažerem, fyzioterapeutem…

Nyní, když se stará o českou olympioničku, využívá se spolupracovníky rozličné formy koučingu.

S Pančochovou rozebírá její jízdy na videu, plánují, které triky nachystat na soupeře i na rozhodčí.

„Dělají se rozbory pohybu, sněhu, všechno se natáčí. Jezdí se těžší a techničtější triky, výkonnost jde stále nahoru," říká.

K tomu pomáhají i další technické vymoženosti. Již tradičně se skáče do vody, ale v Japonsku, zemi pokroku přišli i s další vychytávkou.

„Vymysleli matrace, které jsou jako airbagy. Závodník 
z nich normálně vyjede," popisuje Černík.

Tento posun mění i věkové složení úspěšných. Na olympiádě skončil na druhém místě patnáctiletý závodník. „A já se v patnácti poprvé zapnul do snowboardu," směje se česká legenda.