Jsou to necelé tři roky, co se Milena Tarkowská z Kostelce nad Orlicí procházela po palubě lodi Costa Concordia. Všechno se jí zdálo úžasné, nablýskané a hlavně – nepotopitelné. „Říkala jsem si, že taková loď nemůže ztroskotat,“ vzpomíná. O to větší šok pro ni byla zpráva o potopení Concordie. Zpočátku tomu nechtěla věřit.

„Říkala jsem si, že je to nesmysl, kachna. Když už jsem ale věděla, že je to pravda, hned mi blesklo hlavou, že to musela být něčí chyba. Pokud by loď plula, tak jak měla, nic by se podle mě nestalo. Všichni se na palubě chovali profesionálně a organizace byla skvělá. Věděla jsem, že to musela být individuální chyba,“ říká Milena Tarkowská.

Už jen to, že kapitán lodi Francesco Schettino, údajně popíjel u baru s cestujícími, je prý dosti zarážející. „Kapitán lodi s celou posádkou včetně kuchařů se s cestujícími seznámí při zahajovacím večírku. Ten se také jmenuje večírek kapitána, ale pak už ho nevidíte. Rozhodně nesedí u baru a nepopíjí s ostatními cestujícími či personálem. Alespoň tak jsem to zažila já,“ říká Tarkowská.

S Costa Concordia absolvovala Milena Tarkowská spolu se svou maminkou naprosto stejný okruh, při němž loď minulý pátek ztroskotala. To, že by ale byly někdy tak blízko pobřeží, vyloučila. „Člověk chce mít těch zážitků co nejvíc, takže hned po večeři spěcháte, abyste se dostala na palubu a mohla si prohlédnout zářící pevninu. Nicméně nikdy jsme nezažily, že bychom při plavbě byly takhle blízko skal. Ostrůvky samozřejmě vidíte, ale jsou strašně daleko,“ tvrdí první Česka, která se v sezoně 2009 na Concordii plavila.

Odmítá i to, že by na palubě nastala panika a chaos, který nikdo neřídil. „Personál byl skvěle vyškolený. Všechno organizované. Myslím si, že jistá míra chaosu byla způsobena tím, že na lodi nebyl kapitán, který by dával jasné pokyny. A navíc ukočírovat čtyři tisíce lidí není vůbec jednoduché,“ dodává Tarkowská.

Během týdenní dovolené zažila i jednu menší bouři. Ta se přehnala, když loď projížděla mezi Tuniskem a Mallorkou. Kdo si však představuje, že nádobí se sunulo po stolech a alkohol ve sklenkách se nebezpečně nakláněl, je na omylu. „Cítili jste při chůzi, že jdete jakoby do protipohybu. Ale jinak nebylo nic poznat. Ostatně ta loď je vysoká jako několikapodlažní dům. Při zásobování dovnitř najíždějí celé kamiony, takže to ani není možné, aby se nakláněla,“ popisuje Milena Tarkowská.

Ti, co měli nejdražší kajuty v horních patrech, cítili naklánění lodi přeci jen víc. „My jsme bydleli v podpalubí. To byly kajuty pro ty chudší,“ směje se. Pak jí ale rysy trochu ztuhnou a pokračuje: „Když jsem sledovala, že se Concordia naklonila po ztroskotání na pravobok, uvědomila jsem si, že právě v těch místech jsme měli kajutu. Pokud bychom tam byli, tato část lodi by se automaticky jako první hermeticky uzavřela a ven bychom se asi nedostaly,“ říká.

Až teď si i zpětně uvědomuje, že dvouhodinový nácvik evakuace není radno podceňovat. Tehdy jí to ale nepřišlo zas až tak podstatné. „Říkali jsme si, že tady budeme blbnout zbytečně. Ale teď teprv člověk vidí, že to má skutečně smysl. Kdyby se totiž opravdu něco takové stalo, víte kam jít, kde sehnat vestu a jak se zachovat. My bychom tehdy nevěděli nic,“ vzpomíná.

V hlavě se jí vybavil i obraz manželů ze Spojených arabských emirátů, kteří šli na nácvik již oblečeni do záchranných vest. „Ptali se nás, jestli jdeme. V tu chvíli nám to přišlo vtipné, ale teď vím, že nejspíš už měli zkušenosti, a proto byli natolik zodpovědní,“ dodává Milena Tarkowská.