Strhaná, bez života a se třemi malými dětmi. Tak by popsala sama sebe sedmadvacetiletá Věra v době před půl rokem. „Od svých tří let jsem bydlela s babičkou v baráčku. Neměl teplou vodu, ani podmínky na bydlení," vzpomíná mladá žena. Na výchovu dětí zůstala sama, o jejich otci mluvit nechce. Podotýká jen, že na partnera štěstí neměla.

Kromě potomků se starala i o nemocnou babičku. Její otec totiž žije v Anglii, s matkou se příliš nestýká, a tak na všechno zůstala sama. Nakonec vše dospělo do situace, kterou nešlo déle snášet. Věra vyhledala sociální pracovnici v místě bydliště, prošla internetové stránky, a nakonec zakotvila v Hradci Králové na Pouchově v Domě pro matky s dětmi.

Klid a bezpečí

„Jsem tu v klidu a bezpečí," usmívá se Věra, ve které by dnes strhanou maminku hledal málokdo. Září štěstím a nešetří chválou na pracovnice azylového domu. „Jak vypadá můj běžný den? Úklid, vaření, na chvilku ven, obstarat děti, dát jim večeři," shrnuje ve stručnosti sympatická černovláska a dodává, že v podstatě poprvé mají její děti, a vlastně i ona, pevný režim. „V sedm hodin je večeře, v půl osmé děti zalehnou a jdou spát. U babičky si chodily spát, kdy chtěly," pokračuje Věra.

Na vlastní nohy

Dvouletá Kamilka, čtyřletý Jára a o dva roky starší Lukáš tu navštěvují klub Mariánek. Pomáhá dětem zorientovat se ve složité situaci, ve které se ocitly. „Děti se tu posunuly o dost. Zapojily se do kolektivu, jsou mnohem samostatnější," chválí je jejich maminka. Ta se zatím snaží postavit se na vlastní nohy. Učí se hospodařit, starat se správně o své potomky či jednat s úřady. Nikdo jí totiž k tomu nikdy nevedl. O návratu do společnosti přemýšlí pozvolna, zatím například uvažuje o bytě, kam by se společně s dětmi v budoucnu přestěhovala. „Na všechno jsem sama. Pokud se najde chlap, tak musí chtít jak mě, tak moje děti," uzavírá se smíchem Věrka.

Neznají lásku

Důvody, proč se lidé ocitli sami a bez pomoci, jsou rozdílné. Jednoho společného jmenovatele ale mají: „Všichni, kteří tu jsou, jsou zranění. A ta zranění jsou velmi hluboká. Příčiny jsou různé. Většinou je to však absence zkušenosti milující rodiny, velkou roli hraje také zkušenost s domácím násilím. Většina našich klientů nezažila bezpodmínečnou lásku." říká Zdeňka Koutníková

V zařízení ale ne vždy končí příběh happyendem. Maminka, která se do domova dostane, musí chtít na sobě pracovat a chtít změnu ve svém životě. Nejde o ubytovnu, vše má řád.

„Než k nám přijde maminka s dítětem, která nemá kde bydlet, musí vyplnit žádost o přijetí do domova pro maminky s dětmi. Dokument je hodně podrobný, ale zároveň srozumitelný, aby byl akceptovatelný pro lidi různých schopností a intelektu. Je to určitá forma sociálního šetření, která signalizuje, zdali žadatel či žadatelka spadá do cílové skupiny, pro kterou je naše služba určená. Musíme vyloučit veškeré atributy, které by umístění do Domova popíraly. Například, že maminka skutečně nemá nikoho v rodině, příbuzné, kamarády, kteří by jí mohli pomoci, že není přijatelnější jiná forma sociální služby. Že jde opravdu o člověka, který by svou situaci nedokázal řešit jinak. Není to nic ve zlém, ale ze zákona musíme prověřit, zda člověk nechce naší službu jakkoliv zneužít," popisuje příjem nové obyvatelky domu Zdeňka Koutníková.

Individuální plán

Budoucí klientka si ještě před nástupem může prohlédnout dům a nabízené služby, následně se s ní sepíše smlouva a společně se sociální pracovnicí sestaví osobní plán, kde si maminka, popřípadě tatínek, stanoví svůj cíl, jehož by chtěli dosáhnout. K němu se na míru sestaví jednotlivé druhy podpory. „Jinak budeme pracovat s člověkem, který je absolventem dětského domova, jinak s někým, kdo zažil domácí násilí a jinak s člověkem z nefunkční rodiny," naznačuje vedoucí střediska.

V útočišti na samém okraji Hradce se pak tito lidé učí hospodařit s penězi, učí se starat o své dítě, rozvíjejí své dovednosti a pracují na tom, aby si dokázali sehnat vlastní bydlení a osamostatnili se.

Nikoho nesoudit

Služba pomáhající matkám a otcům, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci, funguje v Hradci od roku 2002. „Za těch třináct let, co tu působím, jsem se naučila nikoho nesoudit. Protože příčiny jsou někdy tak latentní, že ani my se k nim nedostaneme přesně a nevíme, co se klientovi přihodilo a proč se chová tak, jak se chová. Jsme zastávkou v jejich životě, určitou podporou a přijetím," vysvětluje Koutníková.

Charitativní zařízení by podle ní mělo mít ještě další rozměr, nabízet něco nad zákon. „Nesmí to být nějaká nesmyslná všeobjímající láska, ale i rovina duchovní je dnes jasně a sofistikovaně popsaná v učebnicích. My sami jsme až překvapení, jak často se po ní lidé ptají. Myslím si, že rozměr charitní služby, by měl obsahovat i tento nadstandard. A nemusíme zrovna hovořit přímo o Bohu."

Efektivita? 85 %

Dá se změřit efektivita domu? „Zhruba 85 procent lidí loni přešlo buď do sociálních bytů okolních obcí či do pronájmů. Zanedbatelné procento se přesunulo do jiného azylového domu," nahlíží do statistiky Zdeňka Koutníková. „Ale i diagnostika, že to opravdu nejde, je posláním tohoto zařízení. Nejenom si malovat čárky, kolik lidí jsme integrovali, ale i počítat, kdy dítě bylo až ohroženo rodinnou péčí a my jsme zasáhli. Ne všichni jsou integrovatelní do běžného života."

Vedoucí domova: Nesmíme suplovat ubytovnu
Z Domova pro matky s dětmi na královéhradeckém Pouchově.Domov pro matky s dětmi pomáhá matkám, ale i otcům s dětmi, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci. Nemají kam jí a nemá se o ně kdo postarat. Středisko provozuje Oblastní charita Hradec Králové a patří mezi největší v republice. Jeho kapacita je 64 lůžek, z toho 26 až 28 umožňuje pobyt rodičům, zbytek je určen pro děti. „Není naším cílem být pořád narvaní, měla by tu být určitá pružnost, abychom dokázali velmi rychle reagovat na případnou další žádost klienta. Za minulý rok byla pružnost naší služby 11 dnů vyřízení žádosti. Ze 100 procent žádostí se 70 procent podařilo přijmout," vypočítává vedoucí střediska Zdeňka Koutníková.
Zbylých 30 procent žádostí pocházelo většinou od maminek s hodně dětmi, které kvůli dispozici domu muselo zařízení odmítnout.
Průměrná délka pobytu tu byla za minulý rok sedm měsíců. Doba ale není nijak striktně daná a vždy vychází z individuálních potřeb klienta. „Nesmíme suplovat ubytovnu," říká Zdeňka Koutníková a dodává, že veškerá sociální práce je zaměřena na to, aby se zájemce o pomoc zastavil a zamyslel nad tím, co mu schází a kam by se chtěl ve svém životě posunout.