Poslední snímek patřil autům

„Bydleli jsme tehdy o čtyři domy dál, kde byl hradecký rozhlas. Ten vysílal i v době, kdy již pražský rozhlas obsadila  vojska. V rádiu se tehdy vysílala výzva, aby se občané města shromáždili před rozhlasem, to mi rodiče zakázali. V rodinném fotoaparátu zbyl po dovolené poslední snímek, tak jsem alespoň vylezl na půdu a vyfotografoval nákladní automobily, které vytvářely jakousi barikádu bránící vjezd do Vrchlického ulice. Negativ jsem náhodou loni našel a oskenoval," říká Zdeněk Kober.

Poprvé viděl obrovský vrtulník

„Kolem rozhlasu byl relativně klid, možná i proto, že současná Gočárova třída byla právě rozkopaná. Byl jsem normální  kluk. Jako milovník letadýlek jsem sledoval do té doby pro mě neznámá letadla a vrtulníky. Poprvé jsem viděl obrovský vrtulník Mi-6. Letáky, které shazoval, padaly v prostoru nynějšího náměstí 28. října. Když napětí trochu pominulo, tak mě rodiče pověřili sehnat tužkové baterie. Přijímače měly většinou jen dlouhé a střední vlny, krátkovlné stanice jsme doma poslouchali na tranzistorovém přijímači. V obchodě tehdy prodávali maximálně šest kusů najednou – přesně tolik, kolik náš tranzistorák potřeboval. A za vrchol svých tehdejších dobrodružství považuji, když jsme se sestrou vyrazili od Novákových garáží okukovat polské tanky, které stály na druhém břehu Labe, v místě současného Aldisu. Vím, že jsme si  s dalšími dětmi z ulice vyprávěli – a přeháněli – co se všude kolem děje, ale u nás ve Vrchlického ulici byl poté již klid," uzavírá Zdeněk Kober.

Jídlo se kupovalo do zásoby

„Na rozhlase byla cedule mateřská školka, letáky padaly i k nám na zahradu ve Vrchlického ulici a ve výlohách byly různé letáky. Jako třeba „Na obranu české banky nejsou třeba ruské tanky, my to ho*no, co tam máme, sami dobře uhlídáme." A babička šla nakoupit zásoby mouky a cukru, poučena z války, co je potřeba. Jinak byl klídek," doplňuje  bratra tehdy třináctiletá  Jana Krsová z Hradce.