Pořád na telefonu, pořád po ruce. Takový život vedl bezmála deset let dnes čtyřicetiletý Petr z Prahy. Pracoval jako novinář v celostátním deníku a musel tak být takřka neustále v pohotovosti. Ze začátku s tím problém neměl, když ale musel předčasně ukončit nebo úplně zrušit domluvenou dovolenou, nastávaly mu v soukromí problémy.

„Dokud jsem neměl rodinu, tak to ještě šlo. Pak ale nespolehlivost plynoucí z povahy mé práce začala partnerka nést velmi nelibě," vzpomíná Petr na chvíle, kdy mu jeho zaměstnání značně ničilo rodinný život. „Vybavuji si  to jako dnes. Seděli jsme s manželkou večer v restauraci a slavili výročí, když mi zavolala kolegyně, že ve Španělsku došlo k velkému vlakovému neštěstí, jestli bych jim nemohl přijít do redakce pomoct," vzpomíná Petr. Žádné další výročí už s manželkou neoslavili.

Psycholog: Někteří šéfové mají zaměstnance za nesvéprávné vazaly

Pár se rozvedl. „Na obranu své bývalé ženy musím říct, že takové situace nebyly neobvyklé. Neuměl jsem šéfovi říct ne, bral jsem práci navíc, s kolegy jsem konzultoval jejich témata 
v kteroukoli denní dobu. Přišel jsem tímto stylem o několik školních nebo sportovních akcí své dcery, byl jsem na telefonu o dovolené i o víkendech. Pořád jsme se kvůli tomu hádali. Svou práci jsem měl rád, ale bylo to trochu jako prokletí," přiznává.

Tisíc podobných

Podobně jako Petr však žijí desetitisíce ne-li statisíce Čechů a psychologové zvedají varovný prst. „Pracovní výkonnost zaměstnanců je ovlivněna mnoha faktory, mimo jiné jsou to například vztahy na pracovišti, duševní pohoda zaměstnanců či jejich motivace. Tyto faktory mohou být ohroženy, kontaktuje–li zaměstnavatel často své zaměstnance mimo pracovní dobu," potvrzuje psycholožka Pavlína Tomášková z Hradce Králové.

Neschopnost vedení

Psycholog a vysokoškolský pedagog Jan Lašek k tomu dodává: „Samozřejmě vždy záleží na charakteru práce. Tam, kde je třeba být v pohotovosti, to jistě chápou zaměstnanci jako součást pracovních povinností. Jiné je to ale tam, kde je pravidelný charakter práce, opakující se činnosti a kde je vedoucím pracovníkem vyžadována práce, která by se dala zvládnout v pravidelné pracovní době. Takový vedoucí pracovník, který neumí věci vyžadovat v pracovní době, je neschopný, neumí si práci naplánovat a přenáší tuto neschopnost na zaměstnance."

Mlč a pracuj!

Podle Jana Laška existují šéfové, kteří sice rádi „šéfují," ale neumí své podřízené řídit racionálním a efektivním způsobem. „Takoví mají pocit, že zaměstnanec je nesvéprávný vazal, který má být rád, že mu šéf dává práci a má, slušně řečeno, držet ústa a krok."

Vaše názory: Jsme stále online

Hradec Králové - Na Vaše názory jsme se ptali na facebookových stránkách Hradeckého deníku. Zde jsou některé z nich. Ostatní najdete právě 
na sociální síti, stačí zadat do vyhledávání Hradecký deník.

„V dnešní době to je těžké, éra chytrých telefonů tomu jenom nahrává. Jsme vlastně pořád on-line a když jednou odpovíme na email mimo pracovní dobu, už jsme v pasti. Ale odolává se těžko."   (Tomáš Franěk)

„Telefon vypínám 18.00 a zapínám 9.00 - hotovo."   (Petr Klimeš)

Pro a proti: Hezky spěte. Má klid po práci zaručit zákon?

Východní Čechy - Návrh nového francouzského zákoníku práce, který obsahuje i právo zaměstnanců „odpojit se" v mimopracovní době od elektronické pošty, vzbudil i pozornost českých odborářů. Má mít nadřízený právo poslat pracovníkovi naléhavý e-mail i večer a ještě týž den očekávat odpověď? Zatímco šéf odborů považuje podobnou regulaci za krok správným směrem, předseda Asociace malých a středních podniků se ironicky ptá, zda bychom v této logice neměli rovnou prodloužit dovolenou na čtyřicet dnů.  Předkládáme vám dva názory, zda se vydat plánovanou francouzskou cestou anebo ne. Tam se má toto opatření vztahovat na podniky s více než padesáti zaměstnanci.

Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů:

Díky dostupnosti moderních technologií nastala situace, kdy je zaměstnanec zaměstnavateli k dispozici fakticky 24 hodin denně a sedm dní v týdnu, často i o dovolené. Rozhodně si proto myslíme, že regulace v této konkrétní oblasti je krokem správným směrem.

Komunikační prostředky už dnes dosáhly úrovně, kdy je možné kohokoliv zastihnout prakticky kdykoliv a na kterémkoli místě. Zastávám však názor, že z osmihodinové pracovní doby se nesmí stát doba čtyřiadvacetihodinová nebo - jinými slovy - prakticky neomezená.

Kudy půjdeme v České republice?

U příštích změn zákoníku práce by požadavek „na odpojování" měly nastolit i české odbory. Naše konfederace odborových svazů však zatím při jednání s vládou a zaměstnavateli řeší základnější problémy, za jaké považuji například ochranu práv zaměstnanců pracujících z domova, což je další 
z nových trendů 
v ekonomice, na který by logicky mělo reagovat 
i pracovní právo 
a zákonodárství vůbec.

Bude to nové celoevropské téma?

Ale zpět k právu odpojit se. Jsem přesvědčený, že francouzský příklad nezůstane osamocený. Tato problematika je totiž aktuální i v jiných rozvinutých zemích. Podobně už postupují například některé velké německé společnosti, i když u nich jde o vlastní iniciativu a zákon jim takovou úpravu výslovně neukládá.

Shrnu: Podle mého názoru mají platit jasná pravidla v tom, kdy má být pracovník pro nadřízeného k zastižení - a třeba i v jakém postavení má tento pracovník být, aby zmíněné jednání strpěl - a kdy to není potřeba, ba kdy podobný postup představuje nepřípustný zásah do soukromí.

Osobně si myslím, že není daleko doba, kdy se tato problematika stane předmětem diskusí i v Evropském parlamentu. Neboť hledání rovnováhy v zájmech zaměstnavatelů a zaměstnanců je otázka aktuální ve všech zemích Evropské unie.

Karel Havlíček, předseda Asociace malých a středních podniků České republiky:

Zakážeme si posílat e-maily mimo pracovní dobu. Šéfovi ani zákazníkům nebudeme brát po šichtě telefony. Prodloužíme si dovolenou na čtyřicet dní. Pracovní týden bychom naopak mohli zkrátit na 32 hodin a víkendové směny zrušme. A když už jsme přitom, zvážil bych i zákaz pracovat před osmou hodinou ranní a po páté odpolední. Nejlépe pod sankcemi.

Každý případ kulhá?

Nepochybuji, že na všechny tyto návrhy najdeme zástupy podporovatelů a jejich oduševnělých zástupců. To však ještě neznamená, že je to v pořádku. A neobstojí ani příklad z Francie. Země galského kohouta pro nás může být vzorem v mnoha oblastech, jen ne v sociálním dialogu.

Stávkami vydobyté pracovněprávní benefity jsou v současnosti nejen největší brzdou rozvoje konkurenceschopnosti této významné evropské země, ale paradoxně se nejvíce otáčí proti zaměstnancům samotným.

Míra nezaměstnanosti je totiž ve Francii ve srovnání s Německem více než dvojnásobná a ve srovnání se Švýcarskem dokonce trojnásobná. Jen připomínám, že právě Švýcaři  
v referendu odmítli prodloužení dovolené o dva týdny…

K prosperitě jen prací

Souhlasím však s názorem, že takto paušálně nelze srovnávat, vše je nutné posuzovat 
v kontextu a v kombinaci s mnoha dalšími společenskými, ekonomickými, právními 
i sociálními faktory.

Ovšem co platí všude bez rozdílu a co je neoddiskutovatelné, to je fakt, že ke každé prosperitě se lze dostat jedině tím, že se tam propracujeme. A je úplně jedno, jedná-li se o rodinu, firmu, neziskovou organizaci nebo stát.

O co více si budeme ulevovat, o co více budeme nahrazovat práci žvanivostí a hledáním důvodu našeho neúspěchu, o co více se budeme spoléhat na okolí či snad dokonce na příští volby, o to více nám pomáhej Bůh.

Jozef Gáfrik