Ne náhodou se toto výročí kryje s časem vstupu Česka do Evropské unie. „Vstup do Evropské unie to celé dost zjednodušil, najednou nebyla potřeba žádná víza a podobně," říká.

Nedůvěru Britů k EU chápe

Do Čech jej přivedla láska. Svojí budoucí ženu poznal v Anglii, kde pracovala jako au-pair a učila se anglicky. Pak se ale musela vrátit do vlasti. Neil, v té době bez závazků, se rozhodl jít za ní.

Muž, který pracoval ve stavebnictví, začal v Hradci Králové vyučovat angličtinu. Dnes učí převážně dospělé, často z obchodní sféry. „V Británii bych učit nechtěl," říká a dodává, že děti v jeho domovině mají ke svým učitelům pramalý respekt. I kvůli přemíře svobody.

Neilovi členství Česka v Evropské unii usnadnilo přesun do nové domoviny, přesto však chápe nedůvěru, kterou mnoho z jeho krajanů k EU chová. „Má to co dělat s tím, že Británie je ostrov, Britové jsou zvyklí být nezávislí. Lidé se ptají, proč by se měli dobrovolně vzdávat své svobody ve prospěch nařízení z Bruselu," dodává Neil a popisuje nesnáze způsobené prosazováním metrického systému na úkor imperiálního. „Když mi někdo řekne, že váží devadesát kilogramů, nejsem schopný si to kloudně představit. O lidské hmotnosti zkrátka přemýšlím v kamenech a librách."

Na otázku, jestli se Češi a Britové liší povahou, odpovídá zamítavě. „I když," dodává po chvíli, „je pravda, že policista, kterému jsem potřásl rukou a poděkoval mu, poté co mě pokutoval za rychlou jízdu, vypadal docela překvapeně."

Když je naštvaná, mluví česky

Jedna odlišnost mezi Českem a Velkou Británií je však příslovečná – jízda po levé straně. „Jednou jsem se po dvou měsících v Česku vrátil do Anglie, a ráno po příletu jsem řídil. Bylo brzy, silnice takřka prázdná, a najednou proti mně jede auto. Co je to za blázna, říkal jsem si, a probliknul jsem ho. On probliknul nazpět, a v tu ránu mi to došlo," popisuje svůj dosud jediný problém s adaptací na volant na druhé straně.

Doma mluví převážně anglicky, Neil připouští, že na  češtině by měl zapracovat. „Čeština je těžký jazyk. Pro Angličana je představa stolu v mužském rodě, nebo židle v ženském zkrátka podivná," říká. Se ženou vychovávají dceru v obou jazycích. „Když je naštvaná, nebo chce naštvat mě, začne mluvit česky," usmívá se.

Říká, že o svém rozhodnutí odejít do České republiky nikdy nezapochyboval, až na chvíli, kdy ztratil sestru a říkal si, jestli by doma mohl udělat více. A jak vidí svoji budoucnost?

„Nikdy neříkej nikdy, ale nevidím důvod, proč bych v Čechách neměl strávit zbytek svého života."

David Rozsíval