Označovat hradeckou Okružní ulici „špatnou adresou“ se možná zdá být lacinou frází, ale ono je to tak. Byty v domech, které před lety překlenul a deklasoval nadjezd druhého silničního okruhu, postupem času zaplnila romská komunita. A při vší snaze o nezaujatý pohled, v ulici je to znát.

Co je to za síly a tlaky, které vedou k vytváření „monoetnických“ městských enkláv? Jsou Romové sdružováni na jedno místo nějakou direktivou?

„O byt tady jsem prostě požádala a získala ho od města obálkovou metodou,“ vysvětluje Olga Levaiová (46). „Jsem tu teprve dva měsíce. Předtím jsme bydleli v Rybitví, také v domě obývaném Romy. Chtěla jsem bydlet mezi svými, Romové asi potřebují žít spolu.“

Jako mnozí z „jejího lidu“ také ona pobírá invalidní důchod, ovšem není na něm zcela závislá. „Chodím uklízet na správu sociálního zabezpečení, jenom důchod by mi nestačil. Většina lidí tady v té ulici ale zaměstnání nemá a žijí z dávek.“

Její muž je bez práce. „Nebere žádné dávky, nedostal by je, protože já dělám. Chodí ale na všelijaké melouchy…“

Bydlení vOkružní ulici se jí zatím líbí. „Jen kdyby lidi uklízeli,“ ukáže nazdařbůh kolem sebe, a to postačuje. Kde se oko zastaví, zmar, špína a devastace. O to víc překvapí rozměrná satelitní anténa za oknem schodiště ve druhém patře. Dvorek vzadním traktu viděný přes onu hifi parabolu však připomíná spontánně založenou skládku komunálního odpadu.

Včera klientka, dnes…

“Jen se podívejte, co mi cigoši udělali. Sotva jsem si nechala dát nové dveře, hned mi je prokopali,“ přidává se k debatě o žití v domě Aida Gotschová (52). O francouzské holi vyšla ze suterénního bytu. „Já tu jsem jedna z mála gadžů,“ dodává vzhledem kdopolednímu času trochu příliš rozjařeně. „Nemluvte o nás sprostě, paní,“ kárá ji Olga Levaiová. Z jiného suterénního bytu vychází další „bílá“ nájemnice. Vzduch houstne zvýšenými hlasy. Rozvášněnou skupinu však jako první opouští Romka. „Tady dole žije samý feťák. A vůbec se mi zdá, že se v Hradci fetuje víc než v Pardubicích. A říkám vám, bude hůř…“

Aida Gotschová o drogách něco ví. „Vyměňuji dráty pro Káčko,“ říká. Což znamená, že jako dobrovolnice mění narkomanům použité injekční jehly za nové. Kontaktní místnost (K – centrum) zřídilo sdružení Laxus ne náhodou právě v Okružní ulici. Za svými klienty prostě zašli. Je to jen pomoc, vžádném případě řešení situace. „Jsem také jejich bývalá klientka,“ vysvětluje Aida Gotschová, jak se k práci dostala. Nezní to příliš přesvědčivě.

Potkani vypasení jak prasátka v žitě

„Tuhle viděl soused u mých dveří takovouhle krysu.“ Vlasta Berousková naznačuje rozpaženýma rukama velikost vzrostlého jezevčíka. Letmá obhlídka sklepních prostorů však stačí, aby jí jeden uvěřil. Pro všežravé potkany to musí být přímo velkovýkrmna.

„Nic tady nevydrží. Schránky někdo vypáčil, místo skel ve dveřích musejí být plechy. Kliky jsou ulámané, zámky vytrhané. Mládež tady po večerech dělá takový virvál, že se to nedá vydržet,“ jmenuje Vlasta Berousková další pikantnosti života v hradeckém Bronxu. „Do baráku se najednou nahrne třicet dětí, i víc. Nejhorší jsou takoví ti sedmnáctiletí výrostci, ztěch jde přímo strach."

„Večer sem není radno chodit,“ dodává další diskutující.

„Já bych tam sám a soukromě nešel ani ve dne,“ poznamenal fotoreportér Jan Jelínek při návratu z návštěvy Deníku vOkružní ulici.

Foto: DENÍK/Jan Jelínek