„Nakonec se mi podařilo utéct. Zdržoval jsem se pak doma ve Vysokém Mýtě, protože jsme měli v sousedství udavačku. Pátého května na mne matka volá, že si pro mě někdo přišel. Byl to nějaký kapitán naší armády a řekl, že mi dává povolávací rozkaz,“ vzpomíná Miroslav Dítě.
Na městském úřadu na něj čekalo další překvapení. Kromě zbraně dostal také motocykl BMW. Ale za tři dny přišel konec války. „Motorku mi nechali. Ale můj otec mi řekl, že nechce, aby někdo povídal, že jsem to ukradl státu. Tak jsem ji vrátil. Ale zklamaný jsem určitě nebyl. Byli jsme rádi, že už jsou konečně Němci pryč. Na poslední chvíli ještě stihli zničit letadla na polním letišti. Plánovali i bombardování, ale měli tam taky svoje rodiny.“
Podobných příběhů bylo včera na Masarykově náměstí v centru Hradce možné slyšet mnoho. Pokládání věnců a udělování různých vyznamenání v Den osvobození od fašismu sledovaly stovky lidí.
„Dny před osvobozením byly strašně tragické. Tehdy jsem ještě bydlela v Hořicích v Podkrkonoší. Jednou jsem vykoukla z okna a zjistila, že naproti hoří škola. Začali jsme nosit vodu, a přišly první kulky. Utíkali jsme do lesa. Těsně před koncem války postupovala na Hořice početná německá jednotka. Naši je zastavili, a to zachránilo Hořice od pohromy,“ říká Anežka Dymešová.
„Asi dva roky potom už jsem pracovala v Hradci. Přijel Jan Masaryk. Svůj projev začal slovy: Slovutní hradečtí votroci,“ vzpomíná žena.