Podle dobrovolného okresního konzervátora památkové péče Václava Pražáka je alarmující technický stav zejména u barchovského zámku. „To je tragedie,“ kroutí hlavou nad počínáním, nebo spíš nepočínáním, majitele. Ten sice tvrdí, že obnovu značně zchátralé barokní stavby plánuje, ale nedokáže říct, kdy k ní dojde.

Ve velice špatném stavu jsou podle něho i další ojedinělé památky, například tvrz v Dohalicích, sgrafita zámku ve Stěžerách, mlýny v Boharyni a Nerošově, hospodářské budovy dolnopřímského zámku a další historické objekty.

Před chátráním nejsou uchráněny ani svatostánky. K nejvíce poškozeným stavbám ve vlastnictví královéhradecké diecéze patří kostely ve Smidarech, Suché a Lužci nad Cidlinou. „Z důvodu porušené statiky už byly zavřeny. Ve velmi špatném stavu jsou i střechy objektů, nemluvě o vnitřních prostorech. Na jejich opravu by bylo potřeba řádově desítky milionů korun. Právě v možnostech finančních zdrojů jsme omezeni,“ říká Jan Doskočil ze správy majetku diecéze. Církev dostává prostředky od státu a další peníze se snaží získat z dotačních programů kraje či ministerstev. V diecézi je 1100 církevních staveb. Některé, jež církev nevyužívá a nemá to ani v plánu, se snaží převést na obce či občanská sdružení. „Považujeme je stále za významné památky, ale prioritně musíme peníze vložit do staveb, které využíváme,“ upřesnil Doskočil.

Šanci na záchranu dostal kostel v Suché u Nechanic, jehož oprava byla zahájena. Práce se soustředí především na střechu a věž, tedy nejzchátralejší části stavby. Před třemi roky se rozeběhla i postupná obnova kostela v Žíželevsi, kterou iniciovali místní lidé. Obec Hořiněves, jejíž je Žíželeves součástí, spolu s farností a za pomoci kraje a státu už zabezpečila klenby hrozící zřícením a teď se chce zaměřit na krovy a střechu. Investice do záchrany kostela už přesáhly dva miliony korun, dalších zhruba deset bude ještě potřeba. (čer, sir)

Poslední dobou se stále častěji vyskytují dotazy jak jednotlivých občanů, tak sdělovacích prostředků, co církev činí pro záchranu chátrajících sakrálních staveb. Odpověď na tyto otázky ovšem úzce souvisí s hospodářským zabezpečením provozu církve a jeho formami v minulosti i dnes.

Finanční zajištění údržby a oprav kostelů bylo v minulosti založeno především na tzv. patronátním právu, které se vyvinulo z dřívější zakladatelské funkce a držby církevních staveb osobami ze šlechtických rodů, později i z jiných bohatších vrstev. Patron kostela byl, při uznání vlastnictví této stavby církví, právně zavázán veškerou péčí o údržbu a opravy včetně finančního zajištění, naproti tomu mu byl církví přiznán jistý vliv na jmenování duchovních správců a požíval určitá, víceméně čestná privilegia.

Třebaže některá patronátní práva v průběhu času zanikala, většina kostelů měla své patrony ještě v r. 1948. V ostatních případech pak mohla být až do tohoto roku péče o sakrální stavby financována také z výnosů z nemovitého majetku, který církev legálně nabývala především dary a zbožnými odkazy a který představoval základní zdroj financování církve obecně (pro úplnost: dalšími zdroji byly výnosy z náboženských matic, kongrua a státní dotační příspěvky, příspěvky a dary věřících, náhrada za sekularizovaný církevní majetek apod.). K zásadnímu obratu došlo po únorovém puči v r. 1948, kdy byla církev zákonem č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě a současně probíhající realizací zák.č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy prakticky zcela zbavena veškerého svého majetkového zázemí.

Na tuto likvidaci hospodářské základny pak navazoval zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, podle něhož na sebe stát převzal také veškeré povinnosti a závazky z výše zmíněných patronátů, čímž se výslovně zavázal i k péči o církevní stavby. Tyto své povinnosti však neplnil (přesněji řečeno plnil jen velmi omezeně, výběrově a účelově). Církevní památkové objekty byly v minulosti často záměrně ponechány devastaci a potřeba jejich údržby byla ze strany státu bagatelizována nebo zcela ignorována. Jsou samozřejmě ukázkové výjimky, na kterých se stát naopak snažil okázale demonstrovat svou péči, ale celkový stav církevního památkového fondu byl na počátku 90. let minulého století žalostný.

Po roce 1990 se sice církve vymanily z totálního područí státu a mohou o svých záležitostech svobodně rozhodovat, jejich finanční zabezpečení však zůstalo v principu stále stejné a pokud jde o záchranu stavebních památek nebo restaurování mobiliářů, jsou nadále odkázány na pomoc státu nebo obcí. Ta je díky četným grantovým programům a vstřícným postojům obcí, krajů i ústředních státních orgánů sice výrazně účinnější než před rokem 1990, ale rozpor mezi objektivní potřebou a možnostmi je dramatický a bohužel se stále prohlubuje. V roce 1998 provedly církve šetření o potřebách na opravy svých památkových i nepamátkových nemovitostí a mobiliářů sakrálních staveb v rámci celé České republiky.

Ukázalo se, že zhruba 750 kulturních památek je v havarijním stavu, na 250 ve stavu zřícenin a více než 3000 jich potřebuje rekonstrukci. Přitom na odstranění dlouhodobé zanedbanosti bylo třeba vynaložit kolem 30 miliard Kč. Tato částka objektivně přesahuje možnosti všech, kdo mají a mohou na tento účel přispívat a je zřejmé, že současný objem finančních prostředků poskytovaných státem a obcemi ve výši zhruba 500 mil. Kč ročně je zcela nedostatečný. Pro samotné církve (při absenci příjmů z výnosu z majetku odkázané zpravidla jen na sbírky a dary) je často velmi obtížné zajistit povinnou finanční spoluúčast. Za této situace církvím nezbývá než pečlivě zvažovat investiční priority a mezi ně samozřejmě patří především objekty, které jsou z hlediska její hlavní činnosti neopomenutelné, tj. objekty aktivně využívané. Z nich se za posledních 15 let podařilo již více než jednu třetinu opravit tak, aby alespoň nedocházelo k dalším škodám. V důsledku demografického vývoje (celkový úbytek obyvatelstva, jeho významný přesun z venkovských sídel do větších měst, vysídlení pohraničí) i úbytku religiozity v posledních šedesáti letech ale také došlo k situaci, kdy řada sakrálních staveb využívána není a tím je odsouzena k postupnému chátrání.

To samozřejmě neznamená, že by se snížila jejich památková, historická a krajinotvorná hodnota. Církev jako vlastník je sice pro svou činnost nepotřebuje, ale tuto jejich hodnotu vnímá a proto je pro jejich záchranu připravená hledat vhodná řešení. Jedním z nich je bezúplatný převod do majetku obcí, krajů nebo státu k důstojnému víceúčelovému nebo i zcela profánnímu využití. Řada obcí na tuto ochotu již reagovala a po převzetí do svého majetku kostely opravuje a rekonstruuje pro kulturní účely, zpravidla i při zachování možnosti konat zde alespoň příležitostné bohoslužby (poutní slavnosti, pohřební obřady apod.).

Církev si je plně vědoma svých povinností pečovat o majetek ve svém vlastnictví. Ukládá jí to i Kodex kanonického práva a zprávu o péči o kulturní dědictví jsou biskupové povinni předkládat i při pravidelných návštěvách ad limina ve Vatikánu, její možnosti jsou však limitovány a nadále se neobejde bez výrazné pomoci státu, krajů a obcí při aplikaci principů vícezdrojového financování.

Ještě poznámka k situaci v diecézi královéhradecké. Zde církev vlastní zhruba 1100 kostelů a kaplí. Farních kostelů je 440, z nich asi 2/3 jsou nyní (po r. 1990) díky vlastním investicím s pomocí různých grantů a finančních výpomocí státu, krajů a obcí docela obstojně opraveny. Z ostatních kostelů a kaplí je alespoň základním způsobem opravena asi třetina. Převody na obec se zatím realizovaly zhruba ve 20 případech (ale úspěšně s dobrým efektem), 2 sakrální stavby byly převedeny i na občanská sdružení.