Stál nad kamarádovou rakví a vyprávěl. Kaplan Miroslav Jordánek, armádní duchovní, vzpomínal na muže, který umřel po zbabělém útoku sebevražedného atentátníka v Afghánistánu.

Na rotmistra Jaroslava Lieskovana, zvaného Lesy či Lesák, výsadkáře z chrudimské jednotky, jenž byl včera pochován v Kuklenách.

Kaplan popisoval jedno osobní setkání, chvíli, kdy spolu sloužili na misi v Afghánistánu.

Mimochodem, Lieskovan byl na zahraniční štaci celkem osmkrát: v Bosně, v Kosovu, v Afghánistánu. „Takových vojáků mnoho není," připustil i Petr Pavel, náčelník generálního štábu a jeden z účastníků pohřbu.

Ale zpět do drsné válečné země, do Afghánistánu. Jordánek tehdy dal Lieskovanovi knihu a výsadkář za ním za pár dnů přišel se zatrženým odstavcem.

„Bylo tam napsáno: Nermuť se, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnový keř má růže. Řekl, že se to hodí na něj," připomněl si kaplan.

Mluvil o muži, na jehož pohřeb přišly stovky lidí. Zaparkovat na kuklenském náměstí bylo nemožné, auta zastavovala už na příjezdu od města a stála na trávě.

Lieskovan byl oceněn jako další zabití: In memoriam byl povýšen z rotmistra do hodnosti štábního praporčíka a dostal vyznamenání Kříž obrany státu.

„Byl to pan výsadkář, pan voják. Byl hrdý na uniformu, na svoji práci. Své jednotce byl věrný devatenáct let – a to něco znamená," prohlásil ministr obrany Martin Stropnický, jeden z řečníků.

„Vybral si náročnou službu u elitní jednotky, u bratrstva nosícího červený baret," připomněl symbol uznávaných českých parašutistů generálmajor Aleš Opata, ředitel Společného operačního centra ministerstva obrany, jenž se účastnil s Lieskovanem misí 
v Afghánistánu.

„Ale hlavně byl osobnost, patřil do jádra skupiny, byl otevřené srdce pro jednotku i kamarády," vyzdvihl.

Ze všeho nejvíc byl však Lieskovan bojovník, což se projevilo po útoku 8. července. Celkem šest dnů bojoval se zraněními, nakonec ho nezachránil ani přesun do Prahy.

„Smrt je zbabělá, vždy je 
v přesile. Mluvil jsem s lékaři a ti říkali, že neviděli nikoho takhle bojovat," poznamenal ministr Stropnický.

Nakonec však Lieskovan podlehl. Zůstala po něm jeho rodina. Manželka Jana a tři děti: osmnáctiletá dcera, šestnáctiletý a půlroční syn.

„Vdova má tři děti a má před sebou nelehký úkol. Mluvil jsem s ní po obřadu a má naši absolutní podporu. Je to statečná žena, zvládne to," řekl náčelník generálního štábu Pavel.

Ministr Stropnický už slíbil rodinám všech padlých vojáků osobní pomoc, armáda navíc pořádá sbírku. „Zvedla se vlna spontánní solidarity. Nejen mezi vojáky, ocenil Pavel.

Dárci přispěli rodinám všech zabitých. Už minulý týden měli pohřby v Chomutově, Hradci a v Týništi nad Orlicí vojáci David Beneš, Jan Šenkýř a Libor Ligač. V pondělí byl v Jičíně pohřben Ivo Klusák.

„Poslední dva týdny byly neskutečné. Hodně jsme se naučili, armáda se semkla. Začali jsme přemýšlet o jiných hodnotách, o solidaritě sounáležitosti, kamarádství až doslova za hrob," řekl náčelník Pavel.

„Příčina je zřejmá. Má to spojitost s fanatismem. Člověk, který je schopen zabít blízké, ženy i děti, je fanatik," doplnil.

Když se to pohnojí, dojdeme si pro tebe

Rotmistr Jaroslav LieskovanHradec Králové - Tehdy působili spolu v Afghánistánu, psal se rok 2007. Generálmajor Aleš Opata, dnes  ředitel Společného operačního centra ministerstva obrany, byl jako velitel české mise pozván na oslavu afghánského Dne nezávislosti.

„To se nedalo odmítnout. Přijeli jsme na stadion, kde byly tisíce lidí," vzpomínal na včerejším pohřbu Jaroslava Lieskovana, muže, který sehrál v tomto příběhu významnou roli.

Na stadionu si Opata, pozvaný mezi místní honoraci, sundal neprůstřelnou kevlarovou vestu – a Lieskovan, který byl  mezi vojáky, již ho měli chránit, se zhrozil.

„Říkal: Co blbneš?" vykládal Opata. Jenže, nedalo se nic dělat, důvěra místních byla křehká. A právě o ni Češi na misi bojovali.

„Jarda mi vrazil pistoli a řekl: Kdyby se to pohnojilo, přijdeme si pro tebe," vyprávěl důstojník nad rakví spolubojovníka.

Opata pak během slavnosti dobře viděl Lesáka, jak Lieskovanovi říkal, na nedaleké střeše s útočnou puškou. Proto byl klidný. „Hlídal mě a neměl jsem strach. Když to skončilo, přišel a řekl: Kamaráde, jsem rád, že jsi zpět. Jedeme na základnu na kafe."

To už Opata věděl, že je 
z Lieskovana elitní výsadkář. Přitom ve chvíli, kdy se v polovině devadesátých let poznali, pochyboval. „Potkal jsem extrémně hubeného kluka s výrazným nosem. Říkal jsem si: Budeš na sobě muset zapracovat," vzpomínal.

Vůle a pracovitost to změnila, stal se lídrem. „Nezapomenu, jak Lesy řešil potíže. Nejdřív se snažil vysvětlit, ale to netrvalo dlouho. Pak vzal kluka, který měl problém, do podpaží a my čekali, co se stane. Za chvíli jsme je potkali, oni se smáli a problém byl vyřešen," popisoval Opata.

A dodal: „Lesy, bolí to. Budeme si těžko zvykat, že už tě neuvidíme."