Je mu třiasedmdesát, přesto sportuje šestkrát týdně. Jaroslav Nohejl, někdejší reprezentační sprinter, je trenérem atletů Sokola Hradec Králové. A sám rozhodně nezahálí.

Trénujete hodně?

Člověk nesmí zakrnět. Jedu prakticky denně kromě čtvrtka. V úterý jsem byl v posilovně, ve středu jsem si dal třicítky a šedesátky. V sobotu mám výbušný trénink a v neděli chodím na kolo mám horské, dám si třicet kilometrů v lese. A pak mám krásný vnoučata od obou kluků. (usmívá se)

Veteránské závody jste si vyzkoušel?

Byl jsem dvakrát na mistrovství republiky, ale nějak mě to neoslovilo. V šedesátých letech jsme běhali dvaatřicet závodů za sezonu. To je dneska nemyslitelné a tak jsem si závodů užil dosyta.

Do kolika let jste běhal aktivně?

Ještě ve dvaačtyřiceti jsem dal stovku za 11,7 sekundy. Jenže pak mi začali soupeři vykat a to už bylo naprd. Poslední stovku jsem běžel v osmapadesáti při veteránském utkání Hradec Pardubice za 13,8. To jsem byl ještě jura.

V roce 1960 jste přišel s partou sprinterů o účast na olympiádě v Římě. Měli jste běžet štafetu na 4x100 metrů. Jak se to seběhlo?

Byli jsme v nominaci, ale nakonec pánové nahoře rozhodli jinak. Přednost dostala štafeta 4x400 metrů. Prý měla větší ambice. My jsme se přitom při soustředění v Nymburce už učili italsky a dokonce mám doma článek z novin o naší přípravě na olympiádu.

Nesli jste to těžce?

Nebylo jednoduché se s tím srovnat.

Prý vás zabrzdila i zranění.

Ano, Vašek Kynos, kluk z Třebechovic, který hrál za Hradec fotbal a pak v klubu dělal sekretáře, měl problémy s achilovkami. On trénoval sám tady, což se na něm podepsalo. My ostatní jsme byli v pražské Dukle a tam byly lepší podmínky. On z nás byl přitom nejlepší.

Máte s panem Kynosem v Hradci následovníky?

Mám tady devatenáctiletého kluka, Michala Desenského. Byl na mistrovství světa a na dvoustovce skončil čtvrtý z Evropanů. Má hodně nabídek, ale příští rok maturuje, tak uvidíme. Našel si holku a to jde soustředění pryč. (usmívá se)