Bylo to drama, u kterého se tváří vtvář zlomené Ludmile Schytilové museli hodně přemáhat i veterináři, kteří ho měli injekcí zabít. „Nedám ho,“ vyhrkla se slzami vočích Schytilová. „Prostě ne,“ plakala. „Je jenom vkuchyni, za celý život ven nikdy nikam neletěl. Nenechám ho zabít,“ postavila se zroztřesenými koleny, ale přesto odhodlaně mezi dveře. I policisté se nezmohli na víc, než jen nečinné přihlížení a doufali, že paní ustoupí sama. Musel ji obměkčit veterinář. Pro jistotu ještě vytočil číslo svého nadřízeného. Nedá se nic dělat, opravdu zabít, zněl rozkaz.

Vynesl papouška ven, a pak už to byl sinjekcí rychlý a - alespoň pro ptáka - bezbolestný proces. Dvousložková látka T61 slouží jednak jako anestetikum, narkóza, po které během několika sekund u ptáků zkolabuje dýchací ústrojí. Ludmila Schytilová se slzami vočích sotva dokázala krátce po popravě podepsat papír, který drobným chovatelům vTisové vystavují úředníci. Přes prameny slz na lejstro ani neviděla.

„Bylo zbytečné papouška utrácet. Ale bohužel to udělali. Vtakovém případě mohli udělat výjimku a nechat papouška žít. Stačilo by například jen odebrat krev na vyšetření,“ uvedl odpoledne Zbyněk Semerád ze státní veterinární inspekce. Paní Schytilová tak zažila dvě tragédie. Nejdřív jí veterináři zabili papouška a pak přiznali, že zcela zbytečně.

První dohru mělo drama už vzápětí po popravě. Veterinář se na policisty zlobil, že ho nechali ve šlamastice a chovatelku nepřinutili vydat papouška sami. „Tohle není moje práce, vy jste muži zákona,“ domlouval jim. Do breku však bylo všem. I řadě přihlížejících novinářů, kteří bývají denně svědky krutých událostí. A to ještě nikdo netušil, že tento papoušek mohl žít.