Písničkář Pavel Dobeš – každým coulem Ostravák, který je ovšem už přes dvacet let doma v Hradci Králové – prožil první listopadové dny roku 1989 v polské Wroclawi. V tehdejším Československu se sice stále vzorně plnil pětiletý plán, ale atmosféra ve společnosti dávala tušit, že kotel bublá…
Ve wroclawském Polském divadle si dali dostaveníčko lidé z uměleckého disentu a za nimi z půlky Evropy mířily stovky spřízněných duší. Nebylo to jednoduché – úřady totiž o připravovaném wroclawském setkání věděly.

Pavel Dobeš na tyto dny vzpomíná následovně: „Lidi už začali do Wroclawi najíždět několik dnů dopředu. Já jsem byl patřičně vystrašen různými zprávami. Lidi, kteří se vydali přes Polsko jakoby tranzitem do Německa, byli prý odhaleni. Vůbec je nenechali z vlaku vystoupit a museli jet až do NDR. Tudy cesta nevedla. Sedl jsem do auta, jel jsem velice pomaličku směrem na Náchod na tamější přechod. Kytary jsem měl v autě, dal jsem si kafe, nějak se mi na ten přechod nechtělo. Nakonec jsem vyrazil. Hned se mě ptali: „Vy jste… ? „Dobeš,“ říkám na to. „Máte v autě kytary.“ „Ano, jsou to moje kytary.“ „Vy jedete někam hrát?“ Říkám: „Není to vyloučeno.“

Možná tím, že jsem nepředstíral, že jedu někam na ryby, mě nikdo na nic nenachytal. Jel jsem za svým cílem, možná i hrát, nebyl důvod mě na nějaké nepravosti nachytat. Popřáli mi šťastnou cestu a vyrazil jsem… Přemýšlel jsem o tom později. Kdybych řekl, že nevezu kytary, dostal bych se do rozporu. Myslím, že tímto způsobem by mohlo projet víc lidí. Člověk v té době těžko hledal odvahu k přímé řeči. “

Setkání s Krylem

„Ve Wroclawi jsme si řekli, že jsme rádi, že se vidíme,“ pokračuje Pavel Dobeš. „Ale byla to zajímavá náhoda. Z Ostravy přijely mé dvě děti. Přes jiný přechod a s jinou partou. Na rynku ve Wroclawi jsem se potkal s Karlem Krylem, on šel s mým synem a dcerou. Nevěděl jsem, komu mám dřív říct, že se s nimi rád vidím. Koho dřív obejmout. Bylo to tak intenzivní a rychlé.

Večer, když jsme hráli, Kryl od někoho dostal láhev slivovice. Povídali jsme si a shodli se, že večer spolu určitě posedíme. Potom mi přišel říct dvě špatné zprávy. „Představ si, že chlapi tady v šatně mi láhev vypili.“ Naskočila mu jiskra v oku: „Ale oni nevědí, že v batohu, dole na dně, mám ještě jednu.“ Nicméně z našeho společného setkání nic nebylo. Když koncert v divadle skončil, Poláci obstoupili schody divadla a nechali si tam Karla Kryla na několik hodin. Byly přítomné televizní kamery, rozhlasové mikrofony, lidi tleskali. Karel Kryl vysílal i do Polska a jeho sláva tam byla ještě mnohem větší než u nás. Karel Kryl se vůbec do smluvené hospůdky nedostal. Ještěže měl v batohu tu flašku…“