„I letos, na začátku ledna, vyšlo do ulic v celé České republice více než 50 000 králů v bílých pláštích a s papírovými korunami na hlavách. S charitní kasičkou obcházeli dům od domu a nabízeli možnost přispět na dobrou věc a pomoci lidem, kteří pomoc potřebují," vzpomíná Petra Zíková z Oblastní charity Hradec Králové.

Na Hradecku se vybralo celkem 661 887 korun, část z tohoto výtěžku rozdělila charita mezi tři různé terénní služby.

Podpořeno je tak například středisko rané péče Sluníčko, které pomáhá rodinám, jež doma pečují o dítě s postižením do sedmi let věku. Finance putovaly i na Domácí hospicovou péči, která vytváří důstojné podmínky pro klidné a důstojné prožití posledních dní života doma bez bolesti, úzkosti a strachu. Do třetice peníze z Tříkrálové sbírky podpořily domácí pečovatelskou službu, jež pomáhá seniorům, lidem s tělesným či duševním postižením a rodinám s trojčaty a více dětmi zvládat běžný život v jejich domácím prostředí.

„Díky darům hodných lidí, díky velkorysosti a důvěře vůči charitním službám je možné nakoupit především automobily, které jsou nepostradatelné pro dojíždění za lidmi, co péči potřebují a které se z jiných oficiálních zdrojů pořídit nemohou," dodává Petra Zíková. Komu dalšímu peníze pomohly? Třeba Honzíkovi, Janě a Anastázii.

Sbírka pomohla malému Honzíkovi, umírající Janě i seniorce Anastázie
Honzík na nic nereagoval, teď už lezeHonzík je dvouapůlletý chlapeček z Orlických hor. Byla mu diagnostikována dětská mozková obrna s větším postižením dolních končetin, Westův syndrom a sekundární epilepsie. Při první návštěvě poradkyně rané péče Honzík vůbec nespolupracoval, jen ležel a téměř nereagoval. Postupně jsme viděli změny v chování i jeho celkovém stavu a bylo zjevné, že chlapečkovi cvičení a nastavená péče prospívá. Velkým plusem ve spolupráci s rodinou byl pozitivní přístup obou rodičů. V současné době jsou u Honzíka vidět úžasné pokroky. Dítě, které jen leželo, si postupně začalo rádo broukat, komunikovat s okolím a reagovat na podněty. Umí lézt po čtyřech a dokonce si dokáže i kleknout. Pro rodiče i pro nás jsou tyto chlapcovy pokroky tou největší odměnou. Honzík by měl od nového školního roku začít navštěvovat speciální předškolní zařízení.

Zemřela doma, obklopena nejbližšímiS Janou trávil poslední chvíle manžel. Třicetiletá žena, z malé vesnice u Hradce, měla pokročilé stádium nádorového onemocnění s rozsevem metastáz po celém organismu. Jana byla ale se svým onemocněním smířená. Již při prvním setkání se sestřičkami oznámila, že nikdy nechtěla nic, co by se podobalo zařízení hospicového typu. Ale akceptovala je. Umožnily jí být doma, a to bylo pro ni zásadní.
Byla to silná žena, pevná ve svých názorech, ale zároveň velice křehká. Nebála se smrti, jako spíše umírání a utrpení. Chtěla hlavně zemřít klidně a ve své posteli. S postupujícím onemocněním oceňovala, čím dál více obětavou pomoc svého manžela. Měli mezi sebou krásný a láskyplný vztah. Dle manžela byl poslední měsíc, který Jana strávila díky naší pomoci doma, i přes onemocnění, velice krásný. Žili ho naplno a spolu. Nakonec se vše stalo, jak si Jana přála. Zemřela klidně, obklopena svými nejbližšími a hlavně doma ve své posteli.

Anastázii se splnilo její poslední přáníAnastázie se do péče dostala po propuštění z nemocnice. Žila v malém bytě společně se synem a jezevčíkem Benem. Zpočátku nic nenaznačovalo tomu, že by v této domácnosti nemělo být něco v nepořádku. Měli jsme jen docházet na ranní a večerní hygienu. Naše péče probíhala řádně a dle dohody. Brzy ale začaly problémy se synem. Přicházel domů pozdě a vzhledem k tomu, že Anastázie nemohla chodit, zůstávala kvůli zavřeným dveřím občas bez večerní hygieny, protože jsme se k ní nedostali.
Všem bylo brzy jasné, že Anastázie je vlastně opuštěná a osamělá. Syn se o ni nezajímal, s ničím nepomohl, nechával jí celý den samotnou, nehovořil s ní, často měla i hlad. Do Domově sociálních služeb pro seniory Na Kropáčce ale Anastázie nechtěla. Snažili jsme se jí zpříjemnit každou chvíli, kterou jsme s ní strávili. Při jedné návštěvě syn oznámil, že matka zemřela. Nikdo z nás to nečekal. Alespoň, že se jí splnilo její přání, že zemřela doma, v bytě, kde celý život žila se svým manželem.   (zík)