Podlehl následkům zhoubné nemoci, s níž v posledních letech svého života bojoval. Vladimír Preclík, který by se 23. května dožil 79 let, v únoru instaloval a otevřel expozici svých soch a obrazů v hradeckém centru Nový Pivovar. Všechna vystavená díla v trvalé expozici jsou Preclíkovým darem Královéhradeckému kraji. Právě tato výstava byla Preclíkovou poslední.

Za Vladimírem Preclíkem

Ve čtvrtek nad ránem podlehl těžké nemoci ve věku nedožitých 79 let akademický sochař, výtvarník a spisovatel Vladimír Preclík

Procestoval půl světa, jeho jméno znají v prestižních evropských galeriích, jako jediný český výtvarný umělec byl vyzván k účasti na světové výstavě EXPO 67 v Montrealu. Přesto po celý svůj život zůstával východočeským patriotem. Narodil se v Hradci Králové, dětství prožil v Jaroměři – Josefově, za svůj domov považoval východní Čechy. Také proto se před čtyřmi lety, poté, co od města Hradce Králové obdržel prestižní Cenu Františka Ulricha, rozhodl darovat svému rodnému kraji soubor svých soch, obrazů a celý svůj literární archiv. Reprezentativní místo pro tato pozoruhodná díla se našlo v nově otevřeném Regiocentru Nový Pivovar.

Vladimír Preclík přijel do Hradce Králové počátkem letošního února, aby svoje sochy a obrazy v galerii umístil, našel jim to správné místo a světlo. Přivezl také svoje úplně první dílo – dřevěný zlacený rám na zrcadlo, který vyrobil jako šestnáctiletý učeň – řezbář v hradecké dílě. „Dlouho pietně visel na zdi ložnice mojí matky v Josefově,“ vzpomínal tehdy. „Teď bude tady, protože takové byly moje začátky. Chodíval jsem tudy, kolem pivovaru, jako učeň, nemohl se nabažit toho barevného velkoměsta… Jenom ten Chrám svatého Ducha mi přišel takový nedodělaný, neomítnutý a chudý.Hlava bláznivá jsem byl. Vzpomněl jsem si na to, když jsem před lety instaloval právě v Chrámu svatého ducha polosochu svatého Klimenta, hned vedle oltáře. Tenkrát jsem cítil, že se sem tímto způsobem na konci života obloukem vracím. Výstavou v nedalekém pivovaru ten životní kruh dokončím.“

Možná před dvěma měsíci věděl, jistě tušil… 12. února v podvečer zahájil stálou výstavu svých děl v Regiocentru Nový Pivovar, chvíli se na vernisáži zdržel a pak pomalu, svým typickým vzpřímeným krokem, odešel do nedalekého hotelu.

Jeho životní kruh se uzavřel pár týdnů poté. „Měli jsme spolu domluvený ještě výlet do Jaroměře, na besedu s lidmi,“ vzpomíná Lenka Jaklová, která je autorkou knižního rozhovoru s Vladimírem Preclíkem Sochařům se netleská. „Jenže už to nešlo. Bojoval s nemocí dlouho a ona ho přemohla.“ (fri)

Sochař, malíř a spisovatel Vladimír Preclík se narodil 23. května 1929 v Hradci Králové.

Vystudoval Vyšší průmyslovou školu sochařsko-kamenickou v Hořicích v letech 1946 - 1950 a Vysokou školu umělecko - průmyslovou v Praze v letech 1950 - 1955. V letech 1990 je pozván na Fakultu architektury jako vedoucí pedagog Ústavu kreslení a modelování. V roce 1992 spoluzakládá samostatnou Fakultu výtvarného umění VUT a stává se jejím prvním děkanem. V roce 1997 opouští Brno. Je mu udělena Bronzová plaketa rektora Masarykovy univerzity. V roce 1998 pan Josef Šťáva, jihočeský ctitel umění, otevírá v Bechyni Muzeum Vladimíra Preclíka. V roce 1999 mu je udělena Cena města Brna a o rok později, v roce 2000, dostává Zlatou medaili rektora VUT za zásluhy o rozvoj vysokoškolského učení v Brně. Vladimír Preclík od roku 1958, kdy začal vystavovat na veřejnosti, uspořádal přes sedmdesát samostatných výstav a na desítkách kolektivních se intenzivně podílel.

Od roku 1982 se věnuje literatuře. Je členem Českého centra PEN klubu.

V roce 2001 vydala Nadace Universitas Masarykiensis monografii Vladimír Preclík a Brno.
Rukopisnou podobu mají zatím knihy Po vodě do Istambulu a Chvála sochařského portrétu.

Bibliografie

1986 Trojhlas (spolu s Iljou Hurníkem a Miroslavem Horníčkem), Melantrich
1988 Dřevěná knížka , Melantrich
1989 Tiše se přemisťovati, Kruh
1990 Smírčí kameny, Čs. spisovatel
1992 Kameny pokání, Melantrich
1995 Holomráz, Nevole
1997 Americký kolotoč, Petrov
2001 Deset zastavení v Provence, Kant
2001 Padesát týdnů dobrého roku , Eminent