Jak došlo k vašemu zatčení?
Snídal jsem v malém hotelu stranou od centra, když si pro mě přišli tři pánové v civilu. Tvrdili, že jsou od tajné policie. Na moji žádost mi nejstarší z nich ukázal průkaz. Požádali mě, abych šel s nimi, protože si potřebují něco ověřit. Na pokoji jsem si vzal tašku, převlékl se a autem mě odvezli do neoznačené budovy. Tam mi řekli, že jsem podezřelý ze špionáže a dvě hodiny vyslýchali. Už mě nepustili a já pochopil, že nejde o ověření, ale o vazbu.

Co se ve vás v té chvíli odehrávalo?
Byl jsem na možnost zadržení připraven. Riziko tu je vždy, ale když se to stane, tak to je trochu šok. Přeci jenom člověk v takové situaci není denně a neví jak reagovat.

Manželce jste dal o svém zadržení vědět přes počítač. Vzali vám telefon?
V Togu nefungují čeští operátoři a místní SIM karta zase nepodporovala posílání SMS zpráv do Čech, takže jsem nemohl dát z auta vědět, že mě zadrželi. Telefonovat jsem nechtěl, kdybych mluvil česky, tak by to mohlo vzbudit podezření. Stihl jsem napsat zprávu svému místnímu kontaktu, kde a v kolik hodin mě zatkli. Po výslechu mi zabavili telefon, ale nechali mně notebook s modemem. Přes něj jsem si psal s manželkou, než se vybila baterie. Mou tašku nikdy neprohledali.

Kde vás úřady věznily?
V zasedací místnosti v budově, kde jsem byl vyslýchán. Byl tam stůl pro dvacet lidí,  televize a hlavně klimatizace. Venku totiž bylo přes třicet stupňů a velká vlhkost. Na patře jsem měl k dispozici koupelnu s toaletou evropského stylu. Vana byla sice ucpaná, ale mohl jsem se sprchovat vedle ní, kde byl kanál.

Chovali se k vám dobře?
První den mě spíše přehlíželi, ale od druhého dne se ke mně chovali velmi zdvořile. Snažili se vyplnit všechna moje přání. Kupovali mi k jídlu, co jsem chtěl. Za dva dny jsem jim dal peníze, aby mi donesli kartáček na zuby a pastu. Po čtyřech dnech mi konečně donesli antimalarika, moskytiéru a také spartakiádní lehátko. Věci na převlečení jsem dostal až osmý den. Personál se skládal z mužů ve věku od 25 do 35 let, se kterými jsme se dívali na televizi nebo na filmy.

Umožnili vám kontakt s českými úřady?
Drželi mě 13 dní. Čtvrtý a jedenáctý den jsem mluvil na policejní stanici s konzulem a českým velvyslancem, co přijel z Ghany, ale převážně francouzsky, abychom nevyvolali nějaké podezření.

V médiích se psalo, že vás tožské úřady zatkly kvůli rozhovorům s opozicí. Je to pravda?
To je nepřesná, možná i mylná informace. Zajímám se o vnitřní fungování politických stran, ale hovořím 
s lidmi hlavně na okresní a místní úrovni. Jen výjimečně mluvím s nějakým čelním představitelem strany. Nejvíce mě zajímá vládnoucí strana, která je nejsilnější a nejkomplexnější. Mohl jsem vzbudit podezření, protože jsem mluvil se členy opozičních stran, ale třeba také pro můj zájem o vládnoucí stranu. Těžko říci. V úvahu připadá i řada dalších důvodů.

Cesta domů nebyla jednoduchá, co jí předcházelo?
Třináctý den mě dovezli ke státnímu žalobci a ten mě po 15 minutách propustil, ale zabavil mi znovu pas a osobní věci související s výzkumem. Nemohl jsem odjet ze země, tak jsem přijal laskavou nabídku, abych bydlel na českém konzulátu, bylo to i bezpečnější. Minulý čtvrtek mi vrátili pas a hned jsem jel pro žádost o vízum, protože moje už neplatilo a byl jsem v zemi vlastně nelegálně. V pátek nám z úřadu volali, abychom se tam dostavili. Sdělili nám, že si mám sehnat letenku. Vízum mi nedají, ale pustí mě do letadla. Tak se také stalo a já přes Paříž letěl do Prahy. Osobni věci související s výzkumem, hlavně počítač, mi tožske úřady dosud nevrátily.

Při setkání s rodinou nastala velká radost?
Všem se ulevilo. Hlavně děti nechápaly, co se děje a těžce mojí nepřítomnost nesly. Stejně tak rodiče. Pro ženu byla situace velmi stresující, protože dojíždí hodinu a čtvrt do práce, dálkově studuje a ještě se stará o dvě děti.

Troufnete si na podobnou cestu znova?
Kvůli doktorátu nikam nemusím, všechny poznámky jsem si průběžně posílal na e-mail. Hlásím se do volebních misi Evropské unie, a jestli mě vezmou, tak určitě pojedu.