Asi příliš mnoho lidí neví, že jste byli s Michalem studentští kolegové na Vysoké škole ekonomické v Praze
.

S Michalem jsme se poznali na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde jsme oba studovali obor národohospodářské plánování, který, jak se nám všichni po revoluci smáli, nám prý bude celkem k ničemu – nějaké desetiletky, pětiletky… Nicméně si myslím, že jsme v našem profesním životě přece jen něco z těchto studií použili.

Ty jsi rodilá Pražačka?


Narodila jsem se v Praze, ale do svých šesti let jsem s rodiči a s o dva roky mladším bráchou bydlela u babičky. Pak jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsem vystudovala střední, pak vysokou ekonomickou školu. S Michalem jsem se seznámila trochu bizarním způsobem, když jsem si od něj kupovala učebnice, pár skript. Tvrdě jsem za ně tenkrát zaplatila, aniž bych tušila, že si je kupuji od svého budoucího manžela.

Jak sis od Michala mohla kupovat skripta? Vy jste nechodili do stejného ročníku?


On studoval o rok výš, ale opakoval.

Pan hejtman vylétl od zkoušek?


Propadl. Ale byl dlouhodobě nemocný a přestal zvládat nějaké zkoušky, takže si rok zopakoval a propadl se až k nám do kruhu. Od prodeje skript už jsme se nerozešli.

A šťastně jste se pojali za manžele. Jak jste se ocitli v Pardubicích?


Vzali jsme se ještě před vojnou, asi aby měl Michal jako ženáč nějaké výhody. Já jsem ještě rok po studiích zůstala u rodičů v Praze. Michal sloužil jako špagát v nedaleké Dobříši, takže jsme se viděli hodně často. Po vojně jsme samozřejmě chtěli bydlet sami. V bytě dva a půl plus jedna s mými rodiči a bratrem by to ani nešlo. Tak jsme si řekli, že půjdeme tam, kde najdeme byt a ocitli se v Pardubicích, kde jsme si pronajali takovou pidi garsonku v Polabinách. Michal nastoupil na bývalý Okresní úřad jako referent na finančním oddělení a já do Restaurací a jídelen v Grandu, do účtárny. Michala ale asi moc nebavilo pořád vyplňovat nějaké složenky a jezdit po obcích na kontroly, tak se začal vypracovávat. Až se stal přednostou Okresního úřadu.

Do politiky – ODS – pak vstoupil v roce 2000.


Myslím, že hned poté si získal hodně příznivců.

To určitě, když už v roce 2004 se stal hejtmanem. To je přímo raketový vzestup. Jak ses vyrovnávala s tím, že Michal vstoupil do veřejného života?


Přišlo mně to úplně přirozené, protože se strašně rád setkával a komunikoval s lidmi, určitě ho nebavilo sedět v kanceláři u papírů a vyplňovat nějaká čísla. Připadalo mně to jako logické vyústění jeho práce.

Zpráva o tom, že Michal těžce onemocněl, přišla jako blesk z čistého nebe…


Krutá zpráva o Michalově těžké nemoci přišla opravdu jako blesk z čistého nebe. Vrátili jsme se z Prahy, kde jsme u mých rodičů trávili vánoční svátky. Střídali jsme to, jeden rok jsme slavili u rodičů Rabasových, další u našich. Přijeli jsme a Michalovi nebylo dobře. Mysleli jsme si, že je jenom přejedený, jak už to o svátcích bývá. A šel na úplně běžné vyšetření do nemocnice, kde mu řeknou, že by měl zlepšit životosprávu. Ale to, co nám oznámili 29. prosince 2005, byla rána, jako když tě někdo praští palicí. Ta zpráva se šířila rychlostí blesku, ale já jsem byla asi první, komu ji ředitel nemocnice pan Feřtek řekl.

Michalovi to neřekli?


Řekli, ale asi ne tak natvrdo, jako mně. Nemohli mu říct úplnou pravdu, jak moc je to zlé, protože by asi neměl chuť dál žít a bojovat.

S kým ze svých politických kolegů a z lidí z veřejné správy během své nemoci nejvíc komunikoval?


Nejvíc s (krajským radním) Ivo Tomanem. A samozřejmě s Romanem Línkem, který ho po celou dobu ve funkci hejtmana zastupoval a spoustu věcí spolu museli konzultovat. Ač každý z jiné strany, rozuměli si a vycházeli vstříc.

Kdo byl v této těžké době, kromě rodiny a přátel pro Michala oporou?


Hodně ho posilovala i podpora lidí. Přicházely mu doslova tisíce esemesek, byla to úplná smršť. Je pravda, že Michal na každou esemesku odepisoval.

Co se Michala nejvíce dotýkalo, když byl nucen sledovat dění na kraji zpovzdálí?


Především chování jeho stranické i krajské podřízené, radní Jany Smetanové, která pro Michala nebyla na rozdíl od ostatních, oporou, nýbrž soupeřem. To, jak se rvala o to křeslo, zavánělo až hyenismem. Byl z toho hodně smutný a zároveň se tomu musel až smát. Hrozně ho překvapilo a zaskočilo, že začala o jeho místo vehementně usilovat, aniž by s ním situaci konzultovala. Byl přesvědčen, že na funkci hejtmana nemá, a to z žádného hlediska. Jasně a zásadně byl proti. Před smrtí dokonce řekl: „Pokud se Smetanová stane hejtmankou, otočím se v hrobě!“ Myslím, že nejlépe Michalův názor vycítila a také po svém vyjádřila naše Míša, která při kondolenci nepodala radní Smetanové ruku.

Změnily prožité útrapy nějak tvoje životní hodnoty?


Už dávno jsem měla životní hodnoty nějak nastavené. Ty poslední dva roky mě utvrdily, že jsem je měla nastavené správně. Že nějaké postavení, peníze, nějaká moc v životě nemá smysl, pokud není zdraví. My jsme v té obrovské smůle měli vlastně trochu štěstí, protože doktoři dokázali Michalovi prodloužit život. Alespoň si člověk mohl spoustu věcí uvědomit, srovnat. Popřát někomu hodně zdraví není banalita, není to jen prázdná fráze, je to opravdu to nejdůležitější, co člověk má.

Michal zemřel pár dní před osmnáctými narozeninami své jediné dcery Michaely. Zůstaly jste samy. Co bude dál?


Michal by si určitě přál, abychom žily tak, jak jsme žily s ním. Bude to pro nás hodně těžké, hlavně pro Míšu. Táta byl pro ni vzorem, milovala ho, i když je ve věku, kdy to dcery svým otcům nedávají moc najevo. Budeme žít dál tak, aby z toho měl Michal radost.

(JARMILA KUDLÁČKOVÁ)