Džajpur proslul nejen bohatou historií a slavnými památkami, ale také růžovou barvou na fasádách domů, díky které si vysloužil přezdívku „Růžové město“. Místní obyvatelé si své domy natřeli na růžovo v době příprav na návštěvu anglického prince Alberta v roce 1865. Chtěli tak vyjádřit pohostinnost, kterou má barva symbolizovat. Namísto spletitých úzkých uliček, na které jsme zvyklí z Ágry a Dillí, nás Džajpur překvapuje svými prostornými třídami. V samém centru města stojí asi nejznámější stavba Džajpuru – Havá Mahal neboli Palác větrů postavený pro ženy ze dvora, které ve stínu balkónků a mřížových okýnek (pětipatrová budova jich má na šest set) mohly nerušeně sledovat dění na ulici.

Překvapují nás nízké ceny – důsledek toho, že jsme Indii vyrazili prozkoumávat mimo turistickou sezónu. Nejvhodnější období pro návštěvu je totiž v rozmezí od listopadu do března, kdy na subkontinentu panují příjemné teploty. V době naší návštěvy tu je poměrně horko (v Radžastánu je v tuto chvíli okolo 45°C ve stínu) a začíná období dešťů. Díky cestování autem se ale monzunům prozatím úspěšně vyhýbáme a do daných oblastí vyrážíme buď před anebo po monzunech, které po Indii putují a stáčí se.

Ráno vyjíždíme za město, abychom navštívili posvátné hinduistické místo – Galtu, která leží pár kilometrů západně od Jaipuru. Galta je tvořena skupinou 250 let starých hinduistických chrámů shromážděných kolem tří vodních nádrží. Posvátnost místa je dána pramenem, který vyvěrá ze skály a plní nádrže čistou vodou. Těšila jsem se na obřadné koupání, ale zdá se, že svaté místo funguje i jako koupaliště. Chrámový komplex je plný mladíků, kteří do svaté vody skáčou z okolních skal a baví se tím, jak nás při doskoku pokropí stříkající vodou.

Zdejší chrámy a vodní nádrže slouží také jako útočiště (a koupaliště) pro místní opice, které jsou zasvěcené opičímu bohu Hanumanovi. Před samicemi, jejichž většina má v tuto dobu mláďata, se máme docela na pozoru – dokážou být pěkně agresivní.

Se začátkem nového týdne vyrážíme opět na cesty. Cestou míjíme zástupy muslimských poutníků, kteří míří (mnozí bosi) do Adžmeru. Sedmkrát vykonaná pouť na toto svaté místo se prý vyrovná pouti do Mekky. To je další výhoda cestování autem – zažíváme okamžiky, které bychom z vlaku či autobusu ani nepostřehli.

Pokračujeme do Puškaru, hned po Varanásí druhého nejposvátnějšího hinduistického místa. Okamžitě jsme pohlceni jeho atmosférou – vládne tu naprostý klid, což je vítaná změna oproti rušným městům. Hlavní třída je uzavřená pro auta, neháněčů tu je poskromnu, a tak si můžeme vychutnat indický čaj a sledovat dění na ulici, kdese procházejí sadhuové – svatí muži. V rámci hinduismu mají totiž muži možnost volby a po zajištění rodiny a vychování dětí, se mohou rozhodnout pro asketický způsob života. Sadhuové bez domova, zabalení v rouchu jsou častým obrázkem indických měst a chrámů. V Puškaru je ale, z důvodu posvátnosti místa, jejich koncentrace daleko větší.

Návštěvu Puškaru završujeme na břehu jezera, které je obklopené hinduistickými chrámy a posvátnými gháty – schody, které slouží k očistným koupelím a k spalování mrtvých. Východ slunce nad jezerem spojený s naprostým klidem patří zatím k našim nejsilnějším zážitkům z putování po Indii. Uvidíme, co s sebou přinese týden další. Čeká nás totiž velká exotika. Na velbloudím hřbetu se vydáme do pouště Thár, kde také strávíme chladnou pouštní noc.

Další postřehy a zážitky z naší cesty po této exotické zemi můžete pravidelně sledovat každou sobotu ve 14.30 na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové. Celé naše putování pak máte možnost zhlédnout na našich projekcích programu „Indie-královna orientu“ uváděných v rámci unikátního cestopisného projektu Cestou necestou a vzdělávacího projektu Planeta Země 3000.

Reportáž z cesty po Indii si poslechněte ZDE.

Martina Suchá, agentura MediaPro