Na cestu vyrážíme z Jodhpuru – města modrého. Už pár kilometrů za městem se začíná měnit ráz krajiny. Zeleň nahrazuje písek – projíždíme Velkou indickou pouští. Slunce doslova žhne, je okolo 50°C, ale cesta ubíhá rychle. Silnice, které spojují hlavní turistická střediska, jsou překvapivě kvalitní, skoro nové.

Po šesti hodinách dorážíme do Jaisalmeru. Obdivování krás města si ale necháváme na příští den – dnes nás totiž čeká noc v poušti. Po další hodině cesty do nitra pouště Thár se ocitáme v malebné vesničce Nahir. Stěny hliněných chýší zdobí zrcátkové ornamenty a místní domorodci už pro nás mají připravené osedlané velbloudy, na jejichž hřbetu jedeme pozorovat západ slunce. Řízení je stejné jako u koní, velbloudi však reagují i na nepatrné utažení otěží. Překvapuje mě, jak snadno jsou ovladatelní. Sedí se nám pohodlně, jen z velbloudího hrbu máte o něco větší rozhled než z koňského sedla.

Po západu slunce nám náš pouštní průvodce Hamiš vybírá nejvhodnější místo na přespání. Protože fouká docela silný vítr, uleháme za velký keř, aby nás přes noc nezavál písek. Hamiš ještě důkladně prozkoumá, zda v okolí nejsou stopy po jedovatých hadech či štírech a než odejde, několikrát nás důrazně upozorní, ať v noci za žádných okolností nevylézáme z postelí. Lehce mě tím znervózní. Pak se rozloučí a mizí ve tmě. Sledujeme hvězdnou oblohu a přivykáme zvukům pouště. Na obhlídku přichází nějaké zvíře. Nechceme ho dráždit světlem a tak se ani nedozvíme, co to bylo. Vypadalo to ale na zatoulaného psa.

Ráno nás probouzí ptačí zpěv, a jelikož neustává, odjíždíme na velbloudech zpět do vesnice. Ještě před tím než vyrazíme, dychtivě pátráme po stopách pouštní zmije nebo nějakého jiného hada. Pod mým lehátkem však pouze prokličkoval veliký brouk.

Klid a rozlehlost pouště měníme za ruch a stísněné uličky Jaisalmeru - a jsme nadšeni. Jaisalmerská pevnost je totiž jedinou radžastánskou pevností, ve které stále bydlí lidé, což městu dodává pohádkový nádech. Ulice, které připomínají Zlatou uličku na Pražském hradě, jsou plné obchůdků, lidí a pro Indii neodmyslitelných krav. Ty vám občas zastoupí cestu a ve většině případů to budete vy, kdo musí uhnout. Zvláštní, jak nám po pár týdnech připadá jejich přítomnost samozřejmá. Dokonce se ani nepodivujeme, když nás některá jemně trkne do zad. Místní lidé na nás mají mimo turistickou sezonu mnohem více času a tak si s některými sedneme na zápraží jejich obchůdku a povídáme si při šálku indického čaje.

Dávám se tu do řeči také s jednou obchodnicí. Na zdejší poměry je velmi nezvyklé, aby obchod vlastnila žena. Všechny výrobky v jejím obchůdku vyráběly ženy z radžastánského venkova a nákupem suvenýru je takmůžete podpořit. Radžastán je totiž jeden z nejchudších států Indie a gramotnost se tu pohybuje okolo 30 %. Místní ženy, které se tu vdávají mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem si mohou nechat o vzdělání maximálně zdát. Potkat na ulici sotva dvacetiletou dívku ověšenou třemi dětmi je docela běžný obrázek.

Co se indických mužů týče, ti si rozhodně stěžovat nemůžou. Matky se mohou přetrhnout, aby svou dceru dobře provdaly. A tak když se mladý Ind cítí na ženitbu, oznámí to matce, která mu vybere pět nejlepších nevěst v okolí (ve výběru hraje velkou roli i věno, které do rodiny žena přinese). Z těch si pak muž vybere tu, která se mu líbí nejvíce. Náš řidič Sunil říká, že je to jako vybrat si z pěti pokrmů ten nejlahodnější. Něco jako láska se tu asi moc neřeší.

Indie se nám pomalu dostává pod kůži a začíná se nám tu opravdu líbit. Tento týden také opouštíme nekonečné roviny pouště a vyrážíme do největšího pohoří světa – Himaláje. Některým z nás se tak splní životní sen.

Již tradičně si naše zážitky z cest můžete poslechnout na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové v sobotu ve 14.30. Celé naše putování pak máte možnost zhlédnout na našich projekcích programu „Indie-královna orientu“ uváděných v rámci unikátního cestopisného projektu Cestou necestou a vzdělávacího projektu Planeta Země 3000.

Martina Suchá, agentura MediaPro

Reportáže z cesty po Indii si poslechněte ZDE.