Reportáž

Pár minut před polednem přicházím do jedné z kanceláří hradeckého Dopravního podniku. Už na mě čekají: dva chlapi jak hora a jejich šéf. Za pár okamžiků se s nimi, revizory, vypravím do ulic města. Jejich šéf mě zatím seznámí s tím, jak se mám při kontrolách chovat. Na některé z mých otázek odpovídá vyhýbavě. Nechce mi sdělit přesný počet revizorů.

Prý je to v desítkách. Dozvídám se, že revizora nemůže dělat každý. Je nutné mít dokončenou střední školu, úspěšně zdolat psychotesty a prokázat odolnost vůči náročné práci, být proškolen pro krizové situace. Revizor nesmí mít záznam v rejstříku trestů. „Do terénu vyrážejí revizoři vždy ve dvou, zejména pro jejich bezpečí,“ zněla jeho poslední slova. Od začátku roku revizoři nachytali v autobusech a trolejbusech téměř jedenáct tisíc černých pasažérů.

Ukrajinec šermující kudlou

Po cestě mi chlapi říkají různé historky ze své práce. Jen tak mimoděk. „Před dvěma roky jsem kontroloval vůz a byl tam Ukrajinec. Když jsem ho požádal o lístek, vytáhl místo něj nůž s patnácticentimetrovou čepelí a začal vyvádět. Křičel a vrážel do lidí a pak utekl z autobusu. To byla má nejhorší zkušenost v práci.“ Stojíme na autobusové zastávce a pánové se pozvolna rozhovoří. Je na nich znát, že komunikace pro ně není problém. Oba dříve pracovali jako řidiči v Dopravním podniku, ale ze zdravotních důvodů museli změnit svou práci. Teď kontrolují, zda lidé v trolejbusech a autobusech mají platné jízdní doklady. Hodnou chvíli postáváme sami před zastávkou. Pánové dokuřují cigaretu a přijíždí „trojka“, která je pro hradecké revizory problémovou trasou. Revizoři típnou cigarety a schovají se za zastávku, aby je pokud možno nikdo z přijíždějícího trolejbusu nespatřil.

Jak později zjistím, je to jedna z mála jejich zbraní, aby jim černí pasažéři nepláchli. „Je úplná blbost stát přímo na zastávce, v Hradci se obličej člověka, pokud dělá takovou práci, rychle proflákne.“ Nastupuji zadními dveřmi a pánové počkají, až řidič uzavře všechny dveře, aby mohli zepředu vejít. Brzy se ozve signalizace: „Probíhá kontrola jízdenek“. Vystupujeme společně u magistrátu. Všechny jízdenky byly v pořádku. Zatímco revizoři pracují, držím se od nich stranou. Jako pozorovatel.

Chvíli čekáme, než přijede „dvanáctka“. S ní přijíždíme k zastávce U Muzea. Tady byly všechny lístky v pořádku. Jen malý detail: když revizoři vstoupili do autobusu, všiml jsem si nevole cestujících. Důchodkyně ironicky poznamenávaly: „Tak pojďte hoši, už na vás čekáme.“ Postáváme na zastávce a chvíli si povídáme, než přijede autobus, s nímž dojedeme až k vlakovému nádraží. Tentokrát je prostor nacpaný k prasknutí. Revizoři vklouznou hbitě dovnitř. Stojím uprostřed autobusu a bedlivě pozoruji jejich práci. Jsou zdvořilí, profesionální a rychlí. Každý kontroluje polovinu pasažérů. Musí pracovat v chvatu, aby nezdržovali cestující a stihli svou práci.

Mladý muž, který blafoval

Jeden z revizorů lapne kluka, středoškoláka bez lístku. Ten se ale nevzdává a blafuje. Nejdřív sebere lístek ležící na podlaze. Revizor se nenechá zmást: „To asi nebude ono…,“ mladík přiznává a dochází mu dech. Ještě šátrá v peněžence, ale revizor z něj nespustí oči. Nakonec mu podává občanku.

Než dojedeme od Centrálu k vlakovému nádraží, kde chtěl mladík vystoupit, je pokuta uložena a stvrzenka vypsána. Postáváme na zastávce a jeden z revizorů se na mě obrací. „Hodně by nám v práci pomohl statut veřejného činitele, což se nikdy nestane. Černí pasažéři by měli alespoň trochu strach. Když nás napadnou, tak dobře vědí, že jim nic zásadního nehrozí.“

Přichází k nám tak osmiletý Rom. Revizory zná a začne si je bez skrupulí dobírat. „Tak kolik jste jich dneska chytli, co?“. Nastupujeme do „trojky“. Směřujeme do Kuklen. Napadá mě, jestli revizoři můžou odhalit hledanou osobu. Pravděpodobnost je malá, ale zeptám se. „Nedávno jsem zadržel mladého muže, který jak se později ukázalo, vykrádal kasina. Policie si ho po předvedení nechala na stanici.“ V autobuse s námi jede i mladý šprýmař.

Při kontrole se ukáže, že trolejbusem putují hned dva černí pasažéři. Jakýsi distingovaně vyhlížející šedesátník, o němž mi později revizoři řeknou, že se stále notoricky vymlouvá na zapomenutou kartu. A druhý do party? Romský školák – šprýmař. Nemá jízdenku a ani žákovskou knížku. Vystupujeme u zastávky ZVU.

Nadávky a jablka svištící vzduchem

Když mu jeden z revizorů vypisuje pokutu, projde kolem starší romský puberťák a v amoku pořvává: „Hojíte se na dětech co, buzeranti,“ a hrozí pěstí. Protože chlapec nemá žákovskou knížku, musí s ním revizoři na blízkou policejní stanici. Tam přicházíme k ověření totožnosti. Tím ale úloha revizorů v tomto případě nekončí. Hříšníkovi je osm let, revizoři ho musí doprovodit do místa bydliště. Než se tak stane, postáváme u nástupiště v Kuklenách, kde procházející školáci s rozkoší házejí po revizorech jablka. „Tady holt nejsme vítaní.“

Jsi revizor, tak sem vůbec nechoď

Po cestě zpátky mi vyprávějí, jak je, respektive není hradecký revizor oblíbený v místních hospodách. Občas i vzduchem proletí židle, a tak není radno pivnice navštěvovat. Mezitím si je při další kontrole jakýsi člověk dobírá: „Zvýšili jste nám zase jízdné, co?“ Jsou první na ráně, tak to od lidí často schytají. Když mi pověděli, kolik peněz za to všechno berou, nevěřícně jsem chvíli zíral.

S revizory jsem strávil několik hodin. Čas plný nevraživosti, odmítavých pohledů od cestujících, různého handrkování a občasných urážek. Když jsme se nakonec rozloučili na terminálu hromadné dopravy, pronesl starší revizor: „Práce mě baví, ale člověk ji nemůže dělat příliš dlouho, pokud si chce uchovat zdraví.“ Pak nastoupili do trolejbusu a odjeli na další štaci. Do konce pracovního dne jim zbývala více než polovina - ještě jednou ujít pět kilometrů, zkontrolovat dalších tři sta pasažérů a projít necelých třicet autobusů a trolejbusů. Pak snad sednout kdesi na pivo a setřást drsné nánosy dne, což je denní pokrm každého revizora.