Od památného data 17. listopadu 1989 dělí pamětníky už dvaadvacet let. Společnost ušla pořádný kus cesty. Někteří lidé žehrají, že tenkrát bylo lépe, jiní jsou spokojení. Jak tehdejší události zasáhly Hradec Králové?
Revoluce začala na pedagogické fakultě
„Pátkem 17. listopadu 1989 začala zcela nová etapa historie Pedagogické fakulty v Hradci Králové. O policejním zásahu na Národní třídě proti demonstrujícím se studenti, pedagogové i občané Hradce Králové dozvěděli ze zahraničních médií a hlavně od studentů pražských vysokých škol, kteří přijížděli, aby rozšířili informace o dění v Praze,” řekla Sylva Sklenářová z archivu hradecké univerzity. Počáteční událost sametové revoluce v Hradci se uskutečnila v pondělí 20. listopadu na akademické půdě pedagogické fakulty.
Došlo k ní poté, co pražští studenti v královéhradeckých kolejích Na Kotli seznámili své kolegy s prohlášením studentů a herců k 17. listopadu. „Zde vznikl stávkový výbor studentů pedagogické fakulty. K iniciativě pražských studentů se stávkový výbor připojil na dalším zasedání v menze v úterý 21. listopadu. Tohoto shromáždění se zúčastnilo asi 600 lidí včetně vedení pedagogické fakulty v čele s děkankou Olgou Ducháčkovou a zástupci pražských studentů,” uvedla Sklenářová.
Vedení školy se tenkrát snažilo studenty zastrašit a děkanka dokonce oznámila, že kdo se stávky zúčastní, bude ze školy vyloučen.
„Nakonec jednání moderované studenty vyústilo v přijetí radikálního prohlášení, které vyzývalo mimo jiné k odstoupení Gustáva Husáka a dalších komunistických představitelů,” prozradila Sklenářová. První veřejnou akcí studentů se stal symbolický úklid města, k němuž si nanejvýš příznačně zapůjčili od technických služeb lopaty, hrábě a jiné nářadí.
„Při pochodu městem vyzývali občany k účasti na demonstraci, která začala srazem před zimním stadionem a po projití městem skončila na Žižkově, dnes Velkém náměstí,” přiblížila Sklenářová.
Studenti hradecké pedagogické fakulty si za sídlo svého stávkového výboru zvolili klub ve vysokoškolských kolejích Na Kotli, které představovalo centrum vysokoškolského života. „Bydleli zde všichni studenti vysokých škol v Hradci Králové,” ozřejmila Sklenářová. Kromě aktivit v Hradci Králové se studenti angažovali i v okolních městech, kde seznamovali obyvatele s momentální situací.
Navštěvovali soudobé organizace a podniky a nabádali jejich pracovníky k zakládání občanských fór.
Svou činnost sladili se stávkovými výbory lékařské a farmaceutické fakulty a pod jejich rukama vznikal časopis „MY 89“. „V něm seznamovali čtenáře se situací na fakultě, ve stávkovém výboru, v Praze i s osobnostmi sametové revoluce,” vzpomínala Sklenářová.
Významná akce, kterou studenti oslovili veřejnost, se odehrála na dnešním Ulrichově náměstí.
Šlo o stavbu stěny z papírových krabic, které byly popsány vzkazy pro občany. Stěna symbolizovala rozdělení moci politické a veřejnoprávní, neboť na náměstí se proti sobě nacházely Městský národní výbor a sídlo Okresního výboru KSČ. „Druhou akcí bylo 3. prosince 1989 vytvoření lidského řetězu z Hradce Králové do Pardubic, který symbolizoval blízkost lidí v novém svobodném Československu. Vyvrcholením studentských akcí se stalo odstranění sochy Klementa Gottwalda. Významným okamžikem revoluce byla návštěva prezidenta Václava Havla v Hradci Králové v lednu 1990,” uzavřela Sylva Sklenářová.
Ve dnech Sametové revoluce jsem byl spolu se svými přáteli členem studentského stávkového výboru v Hradci Králové. Hned v pondělí jsme na večerním zasedání v menze kolejí Na Kotli výbor založili. Okamžitě jsme začali plánovat demonstraci, kterou jsme svolali tak, že jsme uklízeli město a zvali při tom občany. Sešli jsme se před zimním stadionem a pokračovali městem na Velké náměstí. Demonstrace pak pokračovaly každý den. Spolupracovali jsme s Občanským fórem. Tehdy jsme měli velké vize a cíle. To hlavní se podařilo - vrátila se svoboda do naší země. Určitě se nám některé věci mohly vydařit lépe, ale tak je tomu při každé lidské činnosti. Jsem rád, že jsem měl jako zastupitel možnost v minulém měsíci hlasovat pro udělení čestného občanství Pavlu Wonkovi. S hradeckou TOP 09 jsem tak splnil určitý dluh, který jsem z revoluce měl. Tito lidé, kteří se svobody nedožili a usilovali o ni, si to určitě zaslouží.
Vladislav Zeman, ředitel Klicperova divadla:
Listopadová revoluce 1989 mě zastihla jako studenta II. ročníku katedry produkce pražské FAMU. Ocitl jsem se tak přímo v epicentru dění. Absolvoval jsem množství debat a vzrušených setkání po divadlech, náměstích a klubech. Už za pár dnů jsem jako rychlá spojka zásoboval šéfa stávkového výboru v hradeckém divadle, pana Svobodu, spoustou materiálů, Na všechno to spontánní úsilí se dívám, přes všechny ty chyby a omyly, velmi pozitivně. Vzpomeňte si, jak vypadala naše země tenkrát a jak vypadá dnes! Učíme se stále za pochodu a platí to, co už tenkrát ti rozumnější říkali: Je to práce na dvě až tři generace! A ten dnešní pohled? Třeba na politickou kulturu našich zastupitelů všech stupňů až po ty nejvyšší? Máme to v našich rukou. Občanská společnost musí vyvíjet podstatně větší tlak na změny, v případě zjevných korupcí a dalších malérů. Strany si to sami nevyřeší! Každý by měl co nejrychleji začít, a nejdřív u sebe!
Lenka Václavíková, ředitelka městské knihovny:
S několika kamarády a roční dcerkou jsme hltali zprávy z revoluční Prahy, chodili do Divadla Vítězného února (dnes Klicperovo) na mítinky Občanského fóra. S kočárkem jsem chodila na manifestace, účastnila se průvodů a happeningů. Sledovala jsem televizní diskuzní pořady, záznamy z Národního shromáždění, Kubišovou a Kryla, jak zpívají před plným Václavským náměstím. Jsem šťastná, že jsem byla přitom. Byla to doba plná nadějí a euforie. Dnešní doba je rychlá, náročná, klade velkou odpovědnost a nároky na jednotlivce. Někdy, zvláště když vidím záznam z parlamentu, slyším o úplatných politicích nebo vytunelovaných firmách, jsem zklamaná a naštvaná. Ale pak si zase vzpomenu na všechny ty plky o zemi, kde zítra již znamená včera, zlých imperialistech a soudružských návštěvách a uvědomím si, jaké mám štěstí, že můžu bez obav hovořit, svobodně cestovat, podnikat, poslouchat muziku a přečíst si jakoukoliv knihu.
(jo, ss)
