Hradecký dopravní podnik má dva nové milionáře. Tedy řidiče, kteří najeli více než milion kilometrů bez jediné nehody. Ivan Šurc má milion kilometrů přesně, Ladislav Husák se pomalu blíží ke dvěma – na svém kontě má už celých 1 750 000 kilometrů.

Cestou necestou bez jediné nehody

„Opravdu je to bez jediné nehody. Drobné škrábance do tří tisíc se nepočítají, nic většího si ale dovolit nemůžeme. Opravy autobusů jsou drahé, jen nové zrcátko by stálo víc než patnáct tisíc," vysvětluje oceněný řidič Ladislav Husák, kterému podnik věnoval třeba pěknou knihu, kterou si hned s radostí listoval.
Jeho kolegu, Ivana Šurce, ocenění rovněž potěšilo. Zvlášť když si prý kolikrát při cestě pomyslí, že „teď už to přece musí bouchnout". K žádné nehodě však za dvacet let  jeho služby nikdy nedošlo.
„Původním zaměstnáním jsem soustružník frézař," vzpomíná Ivan Šurc, který však sháněl nějaké zaměstnání, kde by ulevil bolavým nohám, a tak začal jezdit s hradeckým trolejbusem.
„Po dvou letech jsem si dodělal papíry na autobus a jezdím s ním dodnes," dodává sympatický řidič, kterého prý nějaká zácpa v ulicích Hradce nevyvede z míry. „Jsem vyškolený Prahou," vysvětluje.
Vozidla, s nimiž začínal, se prý s těmi dnešními nedají srovnávat. „To je jako porovnávat trabant a mercedes. Dnes je všechno mnohem pohodlnější. Ale zase máme o něco méně místa."

Bez nadšení bych jezdit ani nemohl

Práce Ivana Šurce baví. Jinak, než s nadšením, by to prý ani nešlo.
„Každá jízda, každé kolo je úplně jiné. Je to sice stejná trasa, ale úplně jiná situace. Jiní lidé, jiná auta, jinde dáváte přednost. Jízda vyžaduje absolutní soustředěnost a musíte mít tu práci rád," usmívá se hradecký řidič, který má letos službu i na Vánoce. „Někdo jezdit musí," krčí rameny.

A co mu na rozvážení cestujících přece jen trochu vadí? Jsou to maličkosti: „Hrozně by nám ulehčilo práci, kdyby si lidé koupili karty na MHD a prodej jízdenek v autobusech by tak byl jen doplňkový. Cestující by pak mohli nastupovat všemi dveřmi – i těmi zadními – a vše by se ulehčilo a zrychlilo."

Lidé nemůžou najít v tašce své drobné

Občas je problém se samotnými cestujícími. „Lidé nemůžou najít drobné a nevědí, kam chtějí jet. Za dvacet let ježdění si však najdete i své oblíbené cestující. Přesně znám ty, kteří vždycky dobíhají a musí se na ně čekat," směje se nově oceněný „milionář", který na zpozdilce, pokud to je, vždycky rád počká.