Redakce Deníku zkrátila text o pasáže, které hlouběji popisují situaci v českých zemích a další souvislosti a zaměřila se tak především na ty části, které se věnují událostem přímo v Hradci Králové.

Tristní situace obyvatel Hradce Králové

V lednu 1918 propukla krize v zásobování potravinami a uhlím. Na špatnou situaci reagovala sociální demokracie vyhlášením jednodenní generální stávky na 22. ledna 1918. Mezi hlavní požadavky stávkujících náleželo zejména zlepšení zásobování, v programu se objevily i politické body, mezi jinými uzavření míru, právo národa na sebeurčení a zlepšení občanských práv. V Hradci Králové 22. ledna proběhla demonstrace na Velkém náměstí, jíž se zúčastnilo 5 000 občanů, převážně dělníků z hradeckých továren. Hlavním řečníkem se stal sociálně demokratický poslanec Jaroš, který mimo jiné inicioval vyslání deputace na c. k. okresní hejtmanství s požadavky demonstrujících. Z tohoto počinu je dosti patrná politická radikalizace nižších společenských vrstev v Hradci Králové již na začátku roku 1918. Situace obyvatel města byla totiž opravdu tristní a především nemajetné vrstvy byly zasaženy velmi těžce. Již v roce 1916 chybělo šestitisícovému městu přes 2 000 mužů odvelených na frontu, ceny všech základních potravin na místních trzích a v obchodech vzrostly od začátku války o 300 až 600%, nejhorší však bylo, že tyto potraviny a prostředky nutné k životu nebylo možné sehnat.

K významnému otevřenému projevu nesouhlasu s dalším pokračováním válečných akcí i s vnitropolitickým vývojem monarchie došlo v Hradci Králové na 1. máje, kdy při veřejných proklamacích, kromě stále opakujících se sociálních požadavků demonstrujících, zazněly i jasné cíle týkající se politické svrchovanosti českého národa. V této souvislosti není bez zajímavosti, že se manifestace zúčastnili v hojné míře i představitelé královéhradecké samosprávy.

Kritickou situaci v zásobování mělo napomoci vyřešit založení Národní hospodářské rady v Hradci Králové, které následně příslušelo vypisování přiměřených kontingentů potravin na jednotlivé obce, potažmo pro jednotlivé zemědělce, s přihlédnutím na ponechání nutných zásob na vlastní obživu, jarní setí a sadbu.


Vyhlášení generální stávky

Již tak povážlivou situaci dále zdramatizovalo proniknutí zákeřné španělské chřipky na území Čech, kde mezi vysláblým obyvatelstvem našla ideální prostor ke svému šíření. Situace dospěla až tak daleko, že s ohledem na její značný rozmach došlo na začátku října k uzavření hradeckých středních škol. Místní občany navíc s přibývajícím počtem mrtvých zachvátila panika.

Čeští političtí vůdci, vědomi si sílících rozkladných tendencí v monarchii, již během října zcela otevřeně podporovali obyvatele v občanské neposlušnosti. Jednalo se například o veřejné protesty proti dalšímu exportu potravin z českých zemí. Toto ožehavé téma se také stalo hlavním podnětem k vyhlášení generální stávky 14. října, kterou se socialistické strany, jež stály za její organizací, pokusily na některých místech změnit ve státní převrat a vyhlásit tak samostatnou republiku. I v Hradci Králové se na Velkém náměstí kolem desáté hodiny dopolední srotil dav lidí, tvořený především dělníky z hradeckých továren, studenty a zvědavci, kteří si pokojně vyslechli projevy socialistických vůdců při nichž došlo i k proklamaci vzniku samostatné republiky.

Dle očitých svědectví toto vyhlášení pronesl tehdejší hradecký zastupitel a pozdější dlouholetý náměstek hradeckých starostů, sociální demokrat, živnostník a pozdější správce stavebního družstva Josef Beneš. Ve svých příspěvcích se řečníci především zaměřili na palčivou otázku nedostatku potravin a uhlí před blížící se zimou, což byla každodenní zkušenost všech posluchačů. Policie celou akci monitorovala, ale nedošlo bezprostředně k žádným násilným střetům ani zatýkaní.


Vznik nového státu

Generální stávka a pokus o převrat, na němž se podíleli i dosud internacionalismem se zaštiťující sociální demokraté, jasně ukázaly, že situace již plně dospěla k zásadnímu řešení a že jiná alternativa než vznik nového státu již prakticky nepřichází do úvahy. To plně potvrdila vlažná reakce českých politiků a obyvatelstva na císařský manifest slibující federalizaci soustátí z 16. října.

V druhé polovině října roku 1918 se stále napjatá zásobovací situace v okrese dále vyhrotila. Starostové jednotlivých obcí zcela nepokrytě odmítali plnit dodávky předepsané c. k. hospodářskou radou, naopak se hromadně podřizovali rozhodnutím národní hospodářské rady, a to i přes značné finanční sankce ze strany politické správy. Situace v zásobování se proto vymkla z rukou c. k. politických úřadů a byla nadále zcela převzata národní hospodářskou radou, která vydávala dodávkové předpisy jednotlivým obcím.

Dne 26. října 1918 se konala na c. k. okresním hejtmanství v Hradci Králové schůze poradního sboru o otázce rozvrhu kontingentů brambor na obce. Během ní Jan Černý, starosta Věkoš, inicioval návrh, aby veškerá distribuce potravin v celém okrese přešla do kompetencí výhradně národní hospodářské rady. Za tímto účelem se měla dne 29. října konat schůze Okresní národní hospodářské rady, která měla oficiálně převzít veškeré pravomoci hospodářské rady při c. k. okresním hejtmanství. Převratové události jen uspíšily plánované změny. V dopoledních hodinách 28. října došla do Prahy zpráva o tom, že rakousko-uherská vláda přistoupila na podmínky pro uzavření míru, které stanovil americký prezident Woodrow Wilson ve své nótě z 18. října. Řada lidí vnímala tento počin vlády jako kapitulaci, a proto se v pražských ulicích se začaly srocovat davy lidí dychtících po svobodném státě.


Osmadvacátý říjen v ulicích Hradce

Situace v Hradci Králové gradovala před polednem 28. října. Nejdříve se místní obyvatelstvo dozvědělo telegrafní zprávou o údajné kapitulaci a událostech v Praze, kde členové Národního výboru již převzali správu Válečného obilního ústavu. Mezitím se začalo královéhradecké dělnictvo srocovat
v ulicích, k němu se přidávali studenti a občané. Tento rozrůstající se dav pomalu táhl na Velké náměstí, kde k němu promluvili sociální demokrat Josef Beneš, za státoprávní demokracii prof. Dominik Filip a Jan Černý, jako představitel agrárníků. Nechyběl zde ani starosta města JUDr. František Ulrich. Řečníci se ve svých prohlášeních zaměřili na dva základní okruhy otázek, a to vyhlášení samostatnosti a odstranění tristní situace v zásobování.

Během demonstrace nedošlo k žádným násilným excesům, pouze hradečtí studenti si jako oběť své nenávisti vůči starým pořádkům vybrali znak Rakousko-Uherska, který visel na budově c. k. okresního hejtmanství. Studenti jej za všeobecné podpory od přihlížejícího davu strhli a hodili do Labe.

V podvečer 28. října přijal Jan Černý, jako spolupracovník Mafie, telefonát z Prahy, který oznamoval vydání prvního zákona Národním výborem v Praze, jímž bylo vyhlášeno ustanovení samostatného Československého státu. Téhož dne večer se konala organizační schůze státoprávní demokracie v Hradci Králové v prostorách Grandhotelu. Na této schůzi jednali státoprávní demokraté o dalším postupu. Výsledkem bouřlivého rokování bylo, po telefonických konzultacích s představiteli agrárníků, rozhodnutí o svolání velkého shromáždění lidu na jedenáctou hodinu dopolední zítřejšího dne 29. října na Velké náměstí. Ještě v noci se přistoupilo k vytisknutí letáků, oznamujících konání výše uvedené akce a následně proběhla jejich distribuce po celém Hradci Králové a okolních obcích.

Den po vyhlášení československého státu

Na stávající hektickou situaci musela reagovat i místní samospráva. Proto na 29. října byla svolána mimořádná schůze královéhradeckého městského zastupitelstva. Schůzi zahájil slavnostním projevem starosta města JUDr. František Ulrich, který informoval ostatní zastupitele o událostech v Praze i o vydání prvního zákona. Poté všichni členové zastupitelstva v čele se starostou složili slib věrnosti národnímu výboru. V této emotivně vypjaté atmosféře navrhl Jiří Tolman, aby město ocenilo zásluhy politických špiček o vznik samostatného státu. Proto došlo k schválení udělení čestného měšťanství v Hradci Králové následujícím předním českým politikům: prof. Tomáši G. Masarykovi, dr. Karlu Kramářovi, Františku Staňkovi, Václavu Klofáčovi a Gustavu Habrmanovi.

V úterý dopoledne se měla konat již dříve svolaná schůze Okresní národní hospodářské rady. Události v Praze předběhly plánované záměry, a proto se jednání v Hradci Králové ubíralo zcela jiným směrem. Po zahájení schůze vystoupil Jan Černý s návrhem, aby se stávající Okresní národní hospodářská rada prohlásila za prozatímní okresní národní výbor, jehož hlavním posláním se měla stát příprava k ustavení řádného národního výboru, který měl převzít dohled nad veškerou správou královéhradeckého politického okresu do doby, než dojde k stabilizaci poměrů a řádnému fungování všech správních úřadů.

Na této schůzi přednesl Jan Černý ještě jeden návrh. Ten předpokládal vyslání deputace složené z členů prozatímního národního výboru na okresní hejtmanství, kde měla požádat stávajícího hejtmana dvorního radu Josefa Smutného, aby rezignoval na svůj úřad. Tyto Černého návrhy byly následně přijaty a uskutečněny. Nově ustanovený národní výbor rozhodl jmenovat prozatímním správcem okresního hejtmanství dosavadního c. k. vrchního komisaře Emanuela Pacovského. Ten byl obratem požádán, aby ihned propustil na dovolenou dva zaměstnance okresního hejtmanství, kteří byli známí svou bezmeznou oddaností k mocnářství.

Konkrétně se jednalo o vojenského referenta Jana Trykara a jeho sekretářku Annu Ebenhochovou. Tato schválená opatření přitom vycházela z aktuální situace, neboť značná část veřejnosti se bouřila proti nepotrestání prohřešků výše uvedených osob vůči zásadám slušného a nestranného úřadování. Hrozilo tak nebezpečí, že rozvášněné davy vykonají sami lidový soud nad těmito provinilci. Členové výboru se dále usnesli na zajištění strategicky důležitých úřadů v okrese. Zejména bylo nezbytně nutné převzít kontrolu nad poštovním a telegrafním úřadem a místním vojenským velitelstvím.

Manifestace na Velkém náměstí

Po ukončení schůze prozatímního národního výboru byla před polednem svolána na Velké náměstí veřejná manifestace, jíž se zúčastnilo okolo 35 000 občanů z Hradce a okolí (foto na str. 1). Měla demonstrovat národní jednotu v boji za samostatnost, napříč celým politickým spektrem. K davu z balkonu krajského soudu promluvilo několik řečníků, mimo jiné Jan Černý, předseda ONV, prof. Dominik Filip, zástupce státoprávní demokracie, Josef Beneš, zástupce socialistických stran, za Český svaz říšských poslanců okresní starosta a říšský poslanec Hynek Srdínko, za město Hradec starosta JUDr. František Ulrich a na závěr za hospodářskou radu Mořic Michálek. Všichni výše uvedení se přihlásili k myšlence a podpoře samostatného státu a veřejně se zavázali pracovat ze všech sil v jeho prospěch.

Po skončení mítinku odešla deputace národního výboru v čele s Janem Černým na okresní hejtmanství, kde požádala dosavadního hejtmana, aby odstoupil, čemuž po zaručení nároků na řádnou penzi vyhověl. Emanuel Pacovský byl ihned jmenován prozatímním správcem hejtmanství s tím, že účetní rada František Obermann se stal zástupcem národního výboru na výše jmenovaném politickém úřadě. Ještě téhož dne přijal Jan Černý, jako předseda prozatímního národního výboru, v prostorách hejtmanství slib o loajalitě k novému státu od jednotlivých referentů.

Poté se deputace národního výboru odebrala z prostor hejtmanství na místní vojenské velitelství. Zde došlo k jednání s velícím generálem Friedlem o předání velení. V této době se členové národního výboru při zajišťování pořádku mohli spolehnout na královéhradecké sokolstvo pod vedením starosty
dr. Karla Procházky.

Maďarský pluk chystal vojenský střet

Do služeb tvořící se Národní obrany se rovněž ihned hlásili členové dělnických tělocvičných jednot a v neposlední řadě i čeští vojáci. Zejména je nutné vyzvednout v této souvislosti působení setníků Maxe Grusse a Františka Kaválka. Později byl setník Kaválek kooptován do národního výboru, jeho hlavní poslání spočívalo ve vytvoření bezproblémové komunikace mezi výše uvedeným orgánem a sborem českých důstojníků královéhradecké posádky. Situace na místním vojenském velitelství nebyla však zdaleka jednoduchá, neboť v Hradci Králové se v té době nacházel 39. maďarský pěší pluk, který
byl na pokyn velení v plné pohotovosti a připraven kdykoliv zasáhnout. Tato okolnost přitom vycházela ze snah vlády o kontrolu vlastních území tzv. asistenčními jednotkami, které se vytvářely dle národnostního klíče tak, aby vojáci příslušných jednotek byli jiné národnosti, než obyvatelstvo žijící na daném území. Systém sice na první pohled zdárně fungoval, avšak zároveň odhaloval naprostou neschopnost vlády vypořádat se s mnohonárodnostním složením monarchie jinak než mocensky. Ukazoval tak v plné nahotě její vlastní slabost. Navíc četné konflikty mezi rozhořčeným civilním obyvatelstvem a otupělými, frontou frustrovanými vojáky, za působení oboustranné jazykové bariéry, vedly jen k zesílení nespokojenosti a zášti, která se ve výsledku obracela proti státu.

V dopoledních hodinách 29. října generál Friedl ještě velmi reálně zvažoval vojenský zásah proti povstalcům. V tomto jeho názoru jej podporovali major Weiss, místní velitel, a dělostřelecký plukovník Raser, velitel maďarského pluku. Tento maďarský velitel pluku dokonce projevil názor: „že v hodině udělá pořádek v celém Hradci.“ V případě vojenského konfliktu se proti maďarskému vojsku mohla postavit hrstka zde dislokovaných českých dělostřelců, pár marodících českých pěšáků a špatně vyzbrojení sokolové. Vedení národního výboru se za každou cenu snažilo předejít případnému vojenskému střetu, který by se nepochybně dotkl i civilního obyvatelstva a jistě by sebou nesl značné oběti na životech, neboť na náměstích a v ulicích se srocovali zdejší občané, posíleni o zvědavce z okolních vesnic. Deputace národního výboru tedy podrobně informovala velení o vyhlášení samostatného Československého státu a jménem národního výboru požádala generála Friedla, aby nařídil odzbrojení vojska a jeho umístění do kasáren, do uklidnění situace. Generál zpočátku tyto požadavky razantně odmítal s poukazem na to, že musí vyčkat instrukcí vyššího velitelství. Proto se snažil o telefonické spojení se sborovým velitelstvím v Litoměřicích, jež by případně schválilo jeho vojenský zásah. Spojení se však nepodařilo navázat.

V odpoledních hodinách 29. října po uvážení reálné situace se generál Friedl podvolil národnímu výboru. Situace však zůstávala stále napjatá, neboť major Weiss odmítal složit zbraně, a proto i nadále hrozil vojenský konflikt. V této vypjaté situaci začali na řadové vojáky působit čeští vojáci, zejména
setník Gruss a Kaválek, jež jim vysvětlovali nastalou situaci a změny, které nebyly explicitně zaměřeny proti nim. U maďarských vojáků se brzy začala objevovat nechuť dále setrvávat ve zdejším městě. Když se mezi nimi rozšířila zpráva o probíhající revoluci v Maďarsku, většina začala požadovat urychlený návrat do vlasti.

Dne 30. října po poledni se maďarští důstojníci v čele s generálem Friedlem dostavili do budovy okresního hejtmanství, kde slíbili pokojné odzbrojení vojska a požádali o svoji ochranu. Na této schůzce byly rovněž dojednány podmínky jejich odchodu. Vojsko mělo odejít beze zbraní, důstojníci si mohli
ponechat šavle a pistole. Na druhé straně národní výbor nechal uvolnit pro potřeby vojska zásoby potravin, a tak při odjezdu obdrželi Maďaři příděl proviantu.

Národní výbor rovněž zaručil všem důstojníkům i řadovým vojákům bezpečný a klidný odchod, což však nebylo v některých případech snadné. Zejména ve spojitosti s problematickou postavou německého důstojníka majora Weisse. Chování tohoto důstojníka vůči podřízeným vojákům se vyznačovalo
značnou mírou povýšenosti a často docházelo i k šikanování. Rovněž místní obyvatelstvo neměl v oblibě. Již odpoledne 29. října se srotil dav lidí před budovou vojenského velitelství a požadoval jeho vydání. Představitelé národního výboru však nechtěli dopustit veřejné lynčování a tím narušit legitimitu
dosavadního postupu. Proto, ač to zní paradoxně, došlo k převozu neoblíbeného majora Weisse z Hradce Králové pod ochranou členů Sokola.

Sestavení Okresního národního výboru

Sestavení řádného Okresního národního výboru proběhlo za součinnosti všech politických stran působících na Hradecku 30. října v odpoledních hodinách, aby se předešlo případným protestům od některých politických subjektů. Své zástupce delegovaly tyto politické strany: agrární, státoprávní demokracie, křesťansko-sociální, socialistická, sociálně demokratická strana dělnická a sociálně demokratická strana (centralisté). Každá politická strana vyslala deset svých zástupců do ONV, pouze sociálně demokratickým centralistům bylo přiznáno právo navrhnout jen pět delegátů. Do ONV byli následně kooptováni - již dříve zmíněný setník František Kaválek, M. Leonir Pavlík, redaktor a vydavatel Kraje královéhradeckého, Dr. Karel Procházka, starosta královéhradeckého Sokola a velitel Národní obrany, a jako poslední Cyril Rolčík, přednosta železniční stanice. Poté se přistoupilo k volbě předsednictva. Předsedou byl zvolen Jan Černý, místostarosty dr. František Hrouzek, František Bartoš, ThDr. František Šulc, František Skála, Jan Němec a František Šafránek. Předsednictvo poté schválilo veškerá opatření přijatá předchozího dne prozatímním národním výborem. S ohledem na hromadící se problémy v celém okrese vedení národního výboru muselo ihned přistoupit k řešení nejpalčivějších otázek.

Zejména převažovaly problémy bezpečnostní a zásobovací. Zvláště povážlivá se jevila v těchto dnech bezpečnostní situace na královéhradeckém nádraží, kde i přes dojednané úmluvy o odchodu maďarských vojsk zůstávalo stále ještě velké množství vojáků, čekajících na odjezd. K nim se navíc přidávali nově přijíždějící hladoví a zbědovaní vojáci. Prioritou se proto stalo pro tyto vojáky obstarat alespoň základní potraviny, a tím otupit případné záminky pro nepokoje či rabování. Po domluvě s představiteli Národní obrany došlo zároveň k posílení hlídek tvořených členy Sokola a českými vojáky v oblasti nádraží.

Přebírání moci na Hradecku

Válečné hospodářství a nucené odvody vykonaly však své a na trhu panoval nedostatek základních potravin. Jako primární cíl si proto představitelé národního výboru stanovili obnovení předepsaných odvodů od zemědělců a poté plynulé zásobování základními potravinami všech oblastí v okrese na
základě přídělového systému. Aby se zabránilo ještě většímu nárůstu už tak vysokých cen potravin, zůstávala v platnosti úřední regulace cen. Přes tato opatření a postih „keťasů“ se lichva v prvních poválečných měsících stala každodenní realitou. Tristní situaci v zaopatřování výživy nejchudších vrstev
napomáhaly řešit veřejné lidové kuchyně, v nichž se na Královéhradecku stravovalo na 10 000 občanů. Mezi klíčová opatření, která národní výbor neodkladně provedl, patřilo zavedení přísné kontroly projíždějících vlaků směřujících do německého pohraničí. Tím se mělo zamezit nejen vývozu potravin, topiva, ale i zbraní do oblastí, kde se projevovaly výrazné separatistické tendence.

Další postupné přebírání moci na Hradecku probíhalo poměrně snadno. Během 30. a 31. října složila většina přednostů královéhradeckých úřadů a ředitelů škol slib věrnosti novému státu prostřednictvím okresního národního výboru. Odpor byl zaznamenán pouze u jednotlivců, neboť bývalé c. k. úřady s početným českým úřednictvem celkem ochotně předávaly moc národnímu výboru.

Ve snaze udržet si svá místa, úředníci dříve loajální k mocnářství, zcela pragmaticky skládali slib věrnosti a dávali se hromadně do služeb nového státu. K určitému uklidnění emocí a obnově pořádku měly napomoci bohoslužby konané 1. listopadu 1918 v katedrále sv. Ducha a sloužené královéhradeckým
biskupem Josefem Doubravou, který na rozdíl od většiny biskupů v českých zemích přál myšlence vzniku samostatného státu, a to již v době, kdy za ni hrozil postih. Proto zdejší obyvatelstvo vzhlíželo k těmto bohoslužbám s nadějí a setkaly se zájmem u občanů, a to i přes veřejně proklamovaný odpor
vůči církvi a Římu, jako symbolům a nositelům starých pořádků. Během nich požehnal královéhradecký biskup novým státoprávním změnám a vyzval občany k poslušnosti a oddanosti novému státu. Vlastní konsolidace poměrů v královéhradeckém okrese, zejména v otázkách zásobovacích, trvala ještě
několik měsíců, bezpečnostní situace byla uklidněna dříve, čemuž napomohla skutečnost, že v zdejším okrese jasně převažoval český živel nad německým, tudíž separatistické a protistátní projevy německého obyvatelstva zde na rozdíl od pohraničních oblastí byly sporadické. Proto také zdejší jednotky Národní obrany odcházely na pomoc do sousedních problematických okresů.

Demonstrace oddanosti novému Československu
Veřejnou demonstrací oddanosti občanů myšlence nového svobodného státu se stal 8. listopad, den výročí bitvy na Bílé hoře, kdy se na Velkém náměstí sešlo na čtyřicet tisíc občanů, kteří si vyslechli projevy správních a politických představitelů. Na závěr lidového shromáždění zazněla hymna a přítomní občané spontánně slíbili věrnost Československu.

Na postupnou konsolidaci poměrů reagovala i státní správa. Na základě usnesení vlády ze dne 4. prosince 1918 byla ukončena činnost národních výborů a jejich kompetence převzaly okresní správy politické. Poslední plenární schůze Okresního národního výboru v Hradci Králové se konala 12. prosince 1918, a došlo na ni k jeho zániku.

Říjnové události v Hradci Králové probíhaly do jisté míry spontánně, zároveň při bližším studiu zjistíme, že většinou reagovaly ex post na události v Praze. Je zde tedy velmi dobře patrná úloha centra (rozuměj Prahy) a periférie (provinční Hradec Králové). Přes tyto vysledované silné vazby, dané historickým vývojem, stojí za pozornost kreativita a schopnost místních politických špiček reagovat na nastalé politické a správní změny. Tento fakt byl především umožněn vyspělostí místní české samosprávy, která již od 80. a 90. let 19. století získávala potřebné sebevědomí. Zářným příkladem tohoto fenoménu je právě Jan Černý, starosta Věkoš, zvolený předsedou Okresního národního výboru v Hradci Králové, později poslancem Národního shromáždění. Nelze opomenout ani postavu starosty města Hradce Králové, JUDr. Františka Ulricha, který velmi obezřetně vedl město za války a poté progresivně reagoval na měnící se státoprávní poměry. Proto také nedošlo k žádným veřejným demonstracím namířeným proti jeho osobě či městské samosprávě jako celku. Naopak F. Ulrich zastával post starosty až do roku 1929, přičemž paralelně vykonával řadu veřejných funkcí a město Hradec Králové za jeho vedení zaznamenalo nebývalý stavení, hospodářský i kulturní rozvoj.

Tyto výše uvedené příklady potvrzují v plné míře vizi, že česká samospráva se stala při říjnových událostech důležitým hybatelem a zároveň oporou pro politické vůdce setrvávající v zahraničí či v Praze, zároveň se tito představitelé stali, a to od nejnižších složek, důležitou základnou pro formující se politické a správní elity rodící se Československé republiky.

Relativně snadnému převzetí moci pomohla také skutečnost, že v Královéhradeckém kraji převažoval český element výrazně nad německým, a tak se vedení Národní komise mohlo plně spolehnout na masovou podporu místních obyvatel, jejichž únava z války a zjevné nadšení pro nový stát znamenaly
významnou podporu pro výkonné orgány nové moci.

Jiří Pavlík, Radek Pokorný